Foto: Ilustrační foto/Midjourney
Po šesti letech na mateřské se Jana chystala v září nastoupit zpět do práce. Nové životní situace ale čekaly také na její dvě malé děti, které to nesnášely příliš dobře. Nejdříve se nechala učitelkou mateřské školky zahnat do kouta, později však zjistila, že se nesmí nechat tak snadno odbýt.
Jana strávila na mateřské s dětmi celých šest let. Nejdříve se jí narodila dcera, která letos nastupovala do první třídy na základní škole. O tři roky mladší syn měl letos v září jít poprvé do mateřské školy. I když s pomalejším návratem do práce maminka dvou dětí počítala, osud jí situaci neulehčoval.
První dny ve školce se zdálo být vše v pořádku
„První týden školy a školky jsem byla příjemně překvapená. Dcera byla na prvním stupni velmi spokojená a syn vypadal, že se aklimatizoval rychle,“ popisuje Jana situaci. Jenže rozpoložení mladšího dítěte se hodně rychle změnilo a ve chvíli, kdy zjistilo, že bude muset školku navštěvovat každý den, se mu přestalo chtít loučit s maminkou s úsměvem.
Ve školce učilo několik učitelek, u chlapce ve třídě se ovšem střídaly dvě až čtyři pedagožky. „Se třemi z nich nebyl žádný problém. Syn sice plakal opravdu hodně, zouval si bačkůrky a chtěl jít domů, neměly s ním ale problém a většinou mi pár minut po mém odchodu z budovy přišla zpráva, že už je v klidu a hraje si s ostatními dětmi.“ Jeden den byla ale ve školce čtvrtá paní učitelka, která zastává spíš respektující přístup k dětem.
„Proti respektujícímu přístupu k dítěti nic nemám. Jsem ráda, že mám syna ve školce, kde se k němu takto přistupuje, ovšem ve chvíli, kdy se jeho pláč v šatně školky jen zhoršoval a paní učitelka neměla chuť si syna aktivně převzít, mi tento přístup příliš nepomohl.“ Jana paní učitelku prosila, aby jí se synem pomohla a pokusila se ho převzít. Chlapec však na její výzvu dobrovolně nepřišel a maminka se dočkala pouze zavření dveří před obličejem.
„Během adaptace je lepší loučení neprodlužovat“
Vzhledem k tomu, že mladá maminka musela do práce, aby o své místo nepřišla, otevřela dveře do třídy a paní učitelce syna předala sama. „Řekla jsem, že už opravdu musím odejít. Dala jsem ho učitelce do třídy a odešla jsem. Zpoza dveří se ozvalo, že je to proti jejímu přesvědčení a že to dělá zcela nedobrovolně,“ vypráví barvitě Jana. „Samozřejmě mi to trhalo srdce, sama jsem cestou do práce plakala. Dělala jsem ale jen to, co nám vedoucí učitelka radila na třídních schůzkách.“
Vedoucí učitelka rodiče již na třídních schůzkách předem varovala před možným pláčem jejich ratolestí a doporučila jim, aby loučení s dětmi zbytečně neprodlužovali. „Převléknout, dát pusu, říct, že se vrátím a předat z očí do očí učitelce. Tak zněly rady,“ vzpomíná maminka.
Co na to říkají odborníci?
Jana byla z celé situace dost zaskočená a hledala vinu u sebe. Bála se, že nebyla dostatečně empatická a že si syna měla možná vzít s sebou do práce. Odborníci však házejí vinu spíš na paní učitelku ze školky. „Pokud je v mateřské škole nějak zavedený režim, měly by se ho striktně držet všechny učitelky. Jedna radí rychle odejít a druhá nechá rodiče půl hodiny řešit plačící dítě? Pokud by si matka vzala chlapce v tuhle chvíli domů, druhý den ráno by pravděpodobně byla situace daleko horší,“ vysvětluje učitelka mateřské školky Lenka Nováková.
Podobný názor mají i psychologové. Jak uvádí dětská psycholožka PhDr. Simona Hoskovcová, Ph.D. ve svých publikacích k adaptaci v MŠ, pláč k dětem patří a je to přirozený proces. Pro úspěšnou adaptaci je však podle ní klíčové se rozloučit rychle a stručně. Dlouhé přemlouvání prý může prohlubovat nejistotu.
Reakce maminky Jany tedy nebyla nijak neempatická. Někteří rodiče se ve své nové roli teprve sžívají a mají pocit, že se musí pedagogům ve všem podřídit. Je to ale přesně naopak, učitel má být autoritou pro dítě, nikoli pro rodiče. Rodič je tu od toho, aby se za potřeby svého dítěte dokázal postavit.
Jména dospělých i dětí byla v článku změněna.
Zdroje: Autorský text, příběh, který zaslala do redakce paní Jana (33) grada.cz
