Foto: Public Domain, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons
Pětileté děti z chudinské čtvrti v Římě se u ní samy naučily číst a psát. Její metodou se dnes řídí i české školy. S vlastním synem začala žít až kolem jeho patnácti let.
Chlapci z internátní školy odpočívali během školního výletu, když u nich na jaře 1913 zastavilo auto. Vystoupila z něj italská lékařka a pedagožka Maria Montessori. Asi patnáctiletý Mario k ní přistoupil se slovy: „Vím, že jsi moje matka.“ Chtěl s ní odjet a ona ho vzala k sobě. Od té chvíle spolu žili i pracovali, na veřejnosti ho ale představovala jako svého synovce.
Maria Montessori mezi prvními lékařkami Itálie
Maria Montessori, rodačka z Chiaravalle nedaleko Ancony, zamířila po střední škole s technickým zaměřením na římskou univerzitu. K medicíně se ale dostala až po dvou letech studia přírodních věd, když složila doplňující zkoušky z latiny a italštiny. Lékařská fakulta ji jako první ženu přijala rovnou do třetího ročníku. Promovala v červenci 1896 jako jedna z prvních lékařek v zemi, kterou ještě téhož roku zastupovala na mezinárodním ženském kongresu v Berlíně.
Po promoci si otevřela vlastní lékařskou praxi. S psychiatrem Giuseppem Montesanem měla syna, jehož narození utajili, takže v úředních papírech byli oba rodiče uvedeni jako neznámí. Syna, kterému dali jméno Mario, svěřili do péče kojné na venkově.
S Montesanem ji spojovala i práce. Společně řídili školu pro děti s postižením i děti z chudých rodin, kde se vzdělávali jejich učitelé. Když ji Montesano opustil, ze školy odešla. Vedle lékařské praxe dál vyučovala budoucí učitelky a přednášela antropologii na římské univerzitě.
Šedesát dětí ze San Lorenza
Šestatřicetiletá Montessori otevřela 6. ledna 1907 v chudinské římské čtvrti San Lorenzo svůj první Dětský dům, italsky Casa dei Bambini. Chodilo do něj šedesát dětí z chudých rodin, kterým Montessori nabízela různé činnosti a pomůcky. Postupně vyřazovala ty, o které děti nejevily zájem. Mezi pomůckami, které ponechala, byla sada válečků zasouvaných do odpovídajících otvorů v dřevěném bloku. Dítě je vkládalo jeden po druhém, a pokud některý umístilo špatně, zbyl mu na konci váleček, který se do posledního volného otvoru nevešel. Chybu tak mohlo poznat samo.
Pětiletí žáci Dětského domu se při práci s pomůckami brzy naučili číst i psát. Montessori o těchto zkušenostech později napsala: „Nevymyslela jsem žádnou výchovnou metodu. Jen jsem několika malým dětem dala příležitost žít.“
Každá pomůcka byla ve třídě pouze jednou a musela vystačit všem, takže když s ní někdo pracoval, ostatní čekali, až skončí. Montessori věřila, že děti, kterým dospělí dopřejí svobodu, mohou samy učit společnost řádu, klidu, kázni a harmonii.
Dětské domy se postupně otevíraly i jinde v Itálii a její postupy převzaly také mateřské školy v italsky mluvící části Švýcarska. Zkušenosti ze San Lorenza popsala v knize, která později vyšla anglicky jako The Montessori Method a dočkala se překladu do dvaceti jazyků.
Po smrti své matky si na jaře 1913 vzala syna k sobě. Za první světové války společně odjeli do Španělska, protože mu hrozilo povolání do armády.
Mezi Mussolinim a Indií
Šíření její metody podpořil i Mussolini. V roce 1924 věnoval 10 000 lir z vlastních peněz na založení italské organizace Opera Montessori, jejíž další činnost měly financovat veřejné i soukromé prostředky. Montessori dál žila v Barceloně, s Mussolinim ale spolupracovala i na dálku. V dopise z roku 1931 mu napsala, že její vzdělávací metoda může sloužit i fašistickému režimu. Později narazila na představitele režimu, kteří chtěli montessori školy provozovat bez jejího vedení, což se jí nelíbilo. V lednu 1933 se proto dopisem vzdala v Opera Montessori veškeré účasti .
Do Indie odjeli Maria a Mario v roce 1939 vést kurzy pro učitele, kteří se učili pracovat s dětmi podle její metody. Když Itálie v červnu 1940 vstoupila do války, britská koloniální správa Maria internovala a Marii omezila pohyb. Maria dosáhla synova propuštění v srpnu téhož roku, zemi ale až do konce války nesměli opustit. Ve vzdělávání učitelů však pokračovali. Podobné kurzy Montessori pořádala už v Itálii, Anglii, Španělsku i ve Spojených státech a za celý život jich vedla přes padesát.
Do Evropy se společně se synem vrátili v roce 1946. Z přednášek, které Montessori pronesla v Indii, později vznikla kniha The Absorbent Mind.
Montessori byla za svou práci několikrát nominována na Nobelovu cenu míru. Když 6. května 1952 zemřela v nizozemském Noordwijku aan Zee ve věku 81 let, podle jejích zásad se už učily děti v mnoha zemích světa. Vedení Association Montessori Internationale převzal Mario, který přísně hlídal, kdo smí vyrábět montessori pomůcky a pořádat kurzy pro učitele. Organizaci vedl až do své smrti v roce 1982.
Práce s pomůckami i příprava pedagogů zůstávají součástí montessori vzdělávání, které se rozšířilo i do Česka. Zdejší děti mohou podle jejích principů studovat až k maturitě, například na pražském gymnáziu Duhovka nebo přírodovědném lyceu v Plzni.
Zdroje: nybooks.com, plato.stanford.edu, montessori-ami.org, Gymnázium Duhovka, Montessori Plzeň
