Foto: Ilustrační obrázek vytvořený pomocí AI, OpenAI
Šestinedělí trávily naše prababičky v koutě světnice za velkou plachtou, kterou nesměly opustit ani na krok. Lidé věřili, že matka s novorozencem jsou v těchto týdnech nejsnadnější kořistí pro uřknutí, a tak je chránili zvyky, z nichž některé přetrvaly dodnes.
Na českém a moravském venkově ležela žena po porodu několik týdnů v koutě světnice, obvykle v jejím levém rohu. Od ostatních ji oddělovala velká vyšívaná plachta, za kterou přicházela porodní bába a nejbližší příbuzní. Kolem lůžka se objevovaly drobnosti, jimž lidé připisovali schopnost chránit matku i dítě před uřknutím a dalšími zlými silami. O těchto zvycích dnes víme díky dochovaným předmětům i zápisům národopisců z 19. a počátku 20. století.
Největší strach budily uhrančivé oči
Uřknutí se říkalo také uhranutí nebo udělání. Podle zápisů v časopise Český lid byla víra v něj na venkově velmi rozšířená. Nejvíc se lidé báli těch, o kterých se říkalo, že mají uhrančivé oči. V jejich pohledu měl být podle tehdejší víry jakýsi jed, který mohl uškodit člověku stejně jako zvířeti. Uhranutý člověk se měl třást, bolela ho hlava nebo břicho a bývalo mu nevolno od žaludku.
Nejvíc se přitom lidé báli o novorozence a ženy krátce po porodu. Právě u nich se každá slabost, nevolnost nebo bolest snadno přičítala uřknutí. Už při první koupeli dítěte se proto plivlo do vody ve vaničce, protože slinám se připisovala moc odvrátit zlý pohled.
Koutní plachta ukryla ženu i dítě
Koutní plachtu dostávala žena často už jako nevěsta a v některých rodinách se dědila z matky na dceru. Pokud vlastní neměla, mohla jí ji půjčit porodní bába nebo sousedka. Nejstarší kusy se šily z hrubšího lněného plátna a zdobila je bílá, často také červená výšivka. Červená měla podle tehdejší víry chránit matku i dítě před zlými silami. Jen Národní muzeum uchovává přes dva tisíce celých koutních plachet a jejich částí z Čech, Moravy a Slovenska, převážně ze 17. až druhé poloviny 19. století.
Uprostřed plachty býval svislý pruh mřížky nebo prolamované krajky. Rodička jím viděla do světnice a mohla si všimnout, kdo se ke koutu blíží, zvenku ji však nikdo neviděl. Ve světnici plné lidí jí plachta zároveň poskytovala soukromí, chránila ji před chladem a částečně i před ruchem domácnosti. Ukrývání matky za plachtou se později spojovalo také s příběhem Ježíšovy matky, která se na útěku musela skrývat. Z venkova se dochovalo přísloví, že „žena si odpočine jen v koutě a v hrobě“.
Za plachtu k rodičce chodila porodní bába a nejbližší příbuzní. Sousedky a tety jí nosily hotové jídlo, například slepičí polévku, maso, mléko, tvaroh nebo koláče. Někde se jídlo přinášelo ve zvláštních malovaných nádobách, kterým se říkalo koutní hrnce či koutňáky. Bábovku dostávala jako poděkování za pomoc také porodní bába.
Pobyt v koutě provázela řada zákazů. V některých oblastech nesměla šestinedělka celých šest týdnů chodit bosá, prostovlasá, čerpat vodu ze studny ani se dotýkat stromů. Lidé věřili, že porušení těchto zákazů má následky, strom mohl uschnout, studna se znečistit a tráva, na kterou žena vstoupila, poškodit. Také očistky po porodu vzbuzovaly obavy. Lidé je spojovali s nečistotou a zlými silami, a proto se kout vykrápěl svěcenou vodou. Pod postel se někdy vkládala i březová metla, která měla podle lidové víry zahánět čarodějnice.
Jen Národní muzeum uchovává přes dva tisíce celých koutních plachet a jejich částí z Čech, Moravy a Slovenska, převážně ze 17. až druhé poloviny 19. století.
Kout chránil česnek i sekera
Do horního okraje koutní plachty se mohl zašívat česnek, kousek chleba nebo koláče a svěcená křída. Podle etnoložky Alexandry Navrátilové se do pelesti zapichovaly dvě zkřížené jehly nebo šídla a v rohu světnice mohla ležet sekera, kosa, pilka, kleště, nůžky nebo koňská podkova. K posteli se přidávaly i křížky z kočiček nebo ze svěceného osikového dřeva. Železo podle lidové víry zahánělo zlé bytosti, a tak ho lidé kladli co nejblíž k ženě a dítěti.
Škapulíř nosila žena přímo na těle
Jedním z osobních ochranných předmětů býval škapulíř, malý látkový váček nošený na krku. Ukrýval svaté obrázky, tištěné modlitby, pečeti, požehnání, úryvky z Bible, posvěcené kočičky nebo několik zrnek kadidla. Jednotlivé předměty se poskládaly k sobě, někdy slepily a nakonec zašily do látkového pouzdra, které mohlo být ještě zdobené výšivkou.
Do škapulíře se dávalo co nejvíc ochranných předmětů, protože lidé věřili, že tím jeho síla roste. Měl chránit před čarami, kletbami a zlými silami a zároveň pomáhat uchovat zdraví, život i majetek svého nositele. Škapulíře vznikaly také v klášterních dílnách, přestože církev některé jejich podoby odmítala jako pověru. Mnohé z nich se dochovaly až do dnešních dnů a najdeme je v muzejních sbírkách, uchovává je například Národopisné muzeum Plzeňska nebo Muzeum Českého ráje v Turnově.
Po šestinedělí následoval návrat mezi ostatní
Po uplynutí šestinedělí následoval církevní obřad zvaný úvod šestinedělky. Lidé jej spojovali s očistou a ochranou ženy, zatímco církev jej chápala jako požehnání matce a poděkování za narození dítěte. Po prvním porodu měl obřad i společenský význam, protože žena jím vstupovala mezi matky.
Zdroje: digilib.phil.muni.cz, is.muni.cz, nulk.cz, muzeum-turnov.cz
