Foto: Ilustrační obrázek vytvořený pomocí AI, OpenAI
Naše prababičky trávily šestinedělí za velkou plachtou v koutě světnice. Matku s novorozencem tam před uřknutím chránila červená výšivka, česnek nebo železné předměty. Žena se přitom musela řídit zákazy, které jí určovaly i to, kam směla vstoupit.
Na českém a moravském venkově ležela žena po porodu několik týdnů v koutě světnice, obvykle v jejím levém rohu. Od ostatních ji oddělovala velká vyšívaná plachta. Kolem lůžka příbuzní rozmisťovali předměty, které měly matku i dítě ochránit před uřknutím a zlými silami. Některé se dochovaly v muzeích, o dalších se dočteme v zápisech národopisců z 19. a počátku 20. století.
Největší strach budily uhrančivé oči
Uřknutí se říkalo také uhranutí nebo udělání. Podle zápisů v časopise Český lid byla víra v něj na venkově velmi rozšířená. Obavy vzbuzovali především lidé, o nichž se říkalo, že mají uhrančivé oči. Jejich pohled měl v sobě mít jakýsi jed, schopný ublížit člověku i zvířeti. Uhranutý člověk se měl třást, bolela ho hlava nebo břicho a bývalo mu nevolno od žaludku.
Za zvlášť ohrožené se považovali novorozenci a ženy krátce po porodu. Když dítě nebo matka zeslábli, trpěli bolestmi či nevolností, okolí v tom snadno vidělo uřknutí. Už při první koupeli dítěte se proto plivlo do vody ve vaničce, protože slinám se připisovala moc odvrátit zlý pohled
Koutní plachta ukryla ženu i dítě
Koutní plachtu dostávala žena často už jako nevěsta a v některých rodinách se dědila z matky na dceru. Pokud vlastní neměla, mohla jí ji půjčit porodní bába nebo sousedka. Nejstarší kusy se šily z hrubšího lněného plátna a zdobila je bílá, často také červená výšivka. Červená měla podle tehdejší víry chránit matku i dítě před zlými silami. Ve sbírkách Národního muzea se dochovalo přes dva tisíce koutních plachet a jejich částí z Čech, Moravy a Slovenska. Pocházejí převážně ze 17. až druhé poloviny 19. století.
Uprostřed plachty býval svislý pruh mřížky nebo prolamované krajky. Rodička jím viděla do světnice a mohla si všimnout, kdo se ke koutu blíží, zvenku ji však nikdo neviděl. Ve světnici plné lidí jí plachta zároveň poskytovala soukromí, chránila ji před chladem a částečně i před ruchem domácnosti. Ukrývání matky za plachtou se později spojovalo také s příběhem Ježíšovy matky, která se na útěku musela skrývat. Z venkova se dochovalo přísloví, že „žena si odpočine jen v koutě a v hrobě“.
Za plachtu k rodičce chodila porodní bába a nejbližší příbuzní. Sousedky a tety jí nosily hotové jídlo, například slepičí polévku, maso, mléko, tvaroh nebo koláče. Někde se jídlo přinášelo ve zvláštních malovaných nádobách, kterým se říkalo koutní hrnce či koutňáky. Na porodní bábu se také pamatovalo, za pomoc dostávala bábovku. Ani za plachtou si však žena nemohla počínat zcela podle svého. V některých oblastech nesměla šestinedělka celých šest týdnů chodit bosá, prostovlasá, čerpat vodu ze studny ani se dotýkat stromů. Věřilo se, že strom po jejím dotyku uschne nebo že znečistí vodu ve studni. Uškodit měla i trávě, na kterou šlápla.
Obavy budily také očistky, poporodní výtok, který si lidé spojovali s nečistotou a působením zlých sil. Kout se proto vykrápěl svěcenou vodou. Pod postel se někdy vkládala i březová metla, která měla podle lidové víry zahánět čarodějnice.
Kout chránil česnek i sekera
Do horního okraje koutní plachty se zašíval česnek, kousek chleba či koláče nebo svěcená křída. Podle etnoložky Alexandry Navrátilové se do pelesti zapichovaly dvě zkřížené jehly nebo šídla a v rohu světnice mohla ležet sekera, kosa, pilka, kleště, nůžky nebo koňská podkova. K posteli se přidávaly i křížky z kočiček nebo ze svěceného osikového dřeva. Železu lidé přisuzovali schopnost zahánět zlé bytosti. Železné nástroje proto pokládali co nejblíž k matce a novorozenci.
Škapulíř nosila žena přímo na těle
Na krku mohla žena nosit škapulíř, malý látkový váček s předměty, od nichž očekávala ochranu. Dovnitř se vkládaly svaté obrázky, tištěné modlitby, pečeti, požehnání, úryvky z Bible, posvěcené kočičky nebo několik zrnek kadidla. Vše se poskládalo k sobě, někdy i slepilo, a zašilo do látkového pouzdra. To se ještě mohlo ozdobit výšivkou.
Čím víc takových předmětů váček obsahoval, tím účinnější podle lidové víry byl. Jeho nositel od něj očekával ochranu před čarami a kletbami, ale také před nemocí, smrtí či ztrátou majetku. Škapulíře vznikaly také v klášterních dílnách, přestože církev některé jejich podoby odmítala jako pověru. Dochované kusy dnes uchovává například Národopisné muzeum Plzeňska nebo Muzeum Českého ráje v Turnově.
Po šestinedělí následoval návrat mezi ostatní
Po šestinedělí šla matka do kostela k obřadu, kterému se říkalo úvod šestinedělky. V lidové víře se s ním pojila představa očisty a ochrany ženy. Pro církev byl poděkováním za narození dítěte a příležitostí udělit matce požehnání. Ženu po prvním porodu zároveň uváděl mezi ostatní matky.
Zdroje: digilib.phil.muni.cz, is.muni.cz, nulk.cz, muzeum-turnov.cz
