Foto: Poul Friis Nybo, Public domain, via Wikimedia Commons
Svatební výbava nevznikala několik týdnů před obřadem, ale často celé roky. Rodiny dívkám od dětství shromažďovaly košile, prostěradla, povlaky, ručníky i ubrusy, které si po svatbě odvážely do nového domova. Její převoz navíc sledovalo celé okolí a výbava tak vypovídala i o majetku a postavení rodiny.
V mnoha rodinách začínala matka s výbavou už ve chvíli, kdy byla dcera ještě dítě. Jak dívka rostla, přidávala se k práci i ona sama. Doma se postupně šily košile, spodničky, ručníky, ubrusy i povlečení, v zámožnějších rodinách část výbavy připravovaly švadleny. Kolik toho nevěsta nakonec dostala, určovaly možnosti rodiny. V chudších domácnostech šlo o menší zásobu z obyčejnějšího plátna, v zámožnějších přibývaly desítky kusů prádla, krajky i výšivky. Když byla výbava hotová, všechno se vypralo, vyžehlilo a pečlivě poskládalo do stohů, někdy převázaných barevnou stuhou. Mezi prádlo se sypal také mletý kořen kosatce, tehdy známý jako fialkový kořínek, který textilie provoněl.
Ve svatebních smlouvách se výbava zapisovala odděleně od věna. Tvořilo ji hlavně oblečení, prádlo a věci do domácnosti, zatímco věno mohlo zahrnovat peníze, dobytek, nářadí, osivo nebo pronájem půdy. Z Dýšiny na Plzeňsku se například dochoval záznam o nevěstě, která dostala truhlu, almaru, dvě velké peřiny, polštáře, tucet košil, několikery šaty, nádobí a k tomu 500 zlatých.
Výbava nevěsty mohla čítat desítky kusů prádla
Dochované seznamy ukazují, že výbava mohla být opravdu rozsáhlá. Jeden z nich počítal s dvanácti nočními a devatenácti denními košilemi, několika zdobnějšími kusy a dvěma tucty punčoch. Nechybělo ani čtyřiadvacet povlaků, šestatřicet prostěradel, šest ubrusů, tři damaškové soupravy, spodničky a spodní prádlo.Tak velké zásoby měly praktický důvod. Praní zabralo spoustu času a fyzické práce, takže se nedělalo zdaleka tak často jako dnes. Čistá prostěradla, povlaky nebo košile proto musely vydržet delší dobu. Plátno se kupovalo v různých kvalitách. Hrubší se používalo třeba na prostěradla, jemnější na košilky. Aby se jednotlivé kusy při praní nepletly, označovaly se monogramy. Dívky se je učily vyšívat podle vzorníků s celou abecedou a stejné iniciály pak přenášely na košile, ručníky, povlečení i ubrusy.
Později už nebylo nutné každý monogram vyšívat ručně. Muzeum Vysočiny Jihlava uchovává krabičku z období secese a první republiky, ve které se dochovaly tištěné vzory i hotové švýcarské monogramy určené k našití. Patřila ženě s iniciálami F. L., která si jimi označovala osobní, stolní i ložní prádlo. Pokud monogram obsahoval také písmeno příjmení, po svatbě se mohl na části výbavy změnit.
Truhla, peřiny a další věci zamířily k ženichovi
Malovaná truhla patřila k nejvýraznějším částem nevěstiny výbavy. Uchovávaly se v ní cennější kusy prádla, oděvy i svatební dary, které si nevěsta odvážela do nového domova. Podoba truhly závisela na možnostech rodiny. Někdy byla jednoduchá, jindy ji zdobily malby a ornamenty.
Samotný odvoz výbavy patřil ke svatebnímu dění. V dochovaném popisu svatby z Plzeňska připadal na druhý svatební den. Truhla, peřiny a další věci se naložily na vůz, za ním se vydali svatebčané a cestou se zpívaly takzvané rouchové písně. Lidé z obce se přicházeli podívat, co si novomanželka veze do nové domácnosti, a výbavu si prohlíželi také svatební hosté spolu s dary.
Po svatbě truhla dál sloužila v domácnosti a často se dědila z matky na dceru. Na Těšínsku v ní ženy uchovávaly plátno, sváteční oděvy, šperky i rodinné památky. Zdobená truhla stávala přímo v obytné místnosti, často třeba u okna. Když ji později nahradila novější skříň, přesouvala se do komory nebo na půdu. Právě tam se řada svatebních truhel dochovala až do 20. století.
Zdroje: dspace.jcu.cz, vary.rozhlas.cz, plzen.rozhlas.cz, mvji.cz, muzeumct.cz, vam.ac.uk
