Foto: Poul Friis Nybo, Public domain, via Wikimedia Commons
Svatební výbavu chystali rodiče dívce často už od dětství. Košile, prostěradla, povlaky, ručníky i ubrusy si pak jako nevěsta odvážela do nového domova. Na vůz přitom mohli vidět i sousedé, kteří podle obsahu výbavy měli možnost odhadnout majetek a postavení rodiny.
Matka mnohdy začala šít věci do výbavy, když byla dcera ještě malá. Později už jí dívka při práci také pomáhala, část košil, spodniček nebo povlečení tak prošla jejíma vlastníma rukama. Šily se také ručníky a ubrusy a kdo si to mohl dovolit, svěřil část práce švadlenám.
V chudší rodině musela nevěsta vystačit s menším množstvím prádla z obyčejného plátna. Zámožnější rodiče mohli dceři dopřát i několik desítek kusů, zdobených krajkou či výšivkou. Ještě než se vše uložilo, všechno se vypralo a vyžehlilo. Prádlo se skládalo do stohů, které se někdy převazovaly barevnou stuhou. A aby dlouho vonělo, sypal se mezi ně mletý kořen kosatce, známý jako fialkový kořínek.
Ve svatební smlouvě měla výbava vlastní seznam, který byl oddělený od věna. Patřilo do ní především oblečení, prádlo a vybavení domácnosti. Jako věno mohla nevěsta dostat peníze, dobytek, nářadí či osivo, případně pronájem půdy. V záznamu z Dýšiny na Plzeňsku se například dočteme o truhle, almaře, dvou velkých peřinách, polštářích, tuctu košil, několikerých šatech a nádobí. K tomu všemu nevěsta dostala 500 zlatých.
Dvanáct nočních košil a šestatřicet prostěradel
O množství prádla si lze udělat představu z dochovaných seznamů. V jednom se uvádí dvanáct nočních a devatenáct denních košil, několik zdobnějších kusů a dva tucty punčoch. Dále čtyřiadvacet povlaků, šestatřicet prostěradel, šest ubrusů, tři damaškové soupravy, spodničky a spodní prádlo. Větší zásoba košil, povlaků a prostěradel měla své opodstatnění. Tehdy se pralo mnohem méně často často než dnes, protože praní prádla byla pro ženy namáhavá práce, která zabrala hodně času. Domácnost proto potřebovala dost čistého prádla mezi jednotlivými praními.
Plátno se vybíralo podle toho, co se z něj chystalo ušít. Na prostěradla stačilo hrubší, na košilky se kupovalo jemnější. Jednotlivé kusy se následně označovaly monogramem, aby se při praní nepomíchaly. Dívky se učily písmena vyšívat podle vzorníků s celou abecedou a své iniciály pak vyšily na košile, ručníky, povlečení nebo ubrusy.
Časem si práci mohly usnadnit již hotovými monogramy, které stačilo našít. Muzeum Vysočiny Jihlava uchovává krabičku z období secese a první republiky s tištěnými vzory i hotovými švýcarskými monogramy. Její majitelka měla iniciály F. L. a označovala si jimi osobní, stolní i ložní prádlo. Takto přišitý monogram měl také výhodu, že tam, kde bylo vyšité počáteční písmeno příjmení, se po svatbě mohl vyzměnit.
Truhla, peřiny a další věci zamířily k ženichovi
Malovaná truhla patřila k nejvýraznějším částem nevěstiny výbavy. Uchovávaly se v ní cennější kusy prádla, oděvy i svatební dary, které si nevěsta odvážela do nového domova. Podoba truhly závisela na možnostech rodiny. Někdy byla jednoduchá, jindy ji zdobily malby a ornamenty.
Samotný odvoz výbavy patřil ke svatebnímu dění. V dochovaném popisu svatby z Plzeňska připadal na druhý svatební den. Truhla, peřiny a další věci se naložily na vůz, za ním se vydali svatebčané a cestou se zpívaly takzvané rouchové písně. Lidé z obce se přicházeli podívat, co si novomanželka veze do nové domácnosti, a výbavu si prohlíželi také svatební hosté spolu s dary.
Po svatbě truhla dál sloužila v domácnosti a často se dědila z matky na dceru. Na Těšínsku v ní ženy uchovávaly plátno, sváteční oděvy, šperky i rodinné památky. Zdobená truhla stávala přímo v obytné místnosti, často třeba u okna. Když ji později nahradila novější skříň, přesouvala se do komory nebo na půdu. Právě tam se řada svatebních truhel dochovala až do 20. století.
Zdroje: dspace.jcu.cz, vary.rozhlas.cz, plzen.rozhlas.cz, mvji.cz, muzeumct.cz, vam.ac.uk
