Foto: Ilustrační foto/Midjourney
I ženy v 19. století toužily po samostatnosti a měly své sexuální představy. Jenže hranici mezi přirozenou touhou a údajnou nemocí často určovali muži. Od manželky se automaticky očekávalo, že uspokojí mužovy touhy. Když ale sama projevovala zájem o milování, někteří lékaři v tom viděli příznak nemoci. Pokud byl zájem o intimní život ženy příliš vysoký, musel se její stav někdy konzultovat i s lékařem.
Když se žena na konci 19. století rozhodla vyrazit sama na výlet nebo se jen začetla do milostného románu místo toho, aby stála u plotny či uklízela manželovi špinavé ponožky, mohla se setkat s názorem, že si ničí zdraví. Romantické knihy jí údajně zbytečně moc rozrušovaly, sport mohl ohrozit ženskou cudnost a projevy sexuální touhy byly někdy považovány za příznak nemoci.
Romány probouzely chtíč
Čtení bývalo mezi ženami oblíbenou zábavou. Milostné příběhy už ale nebyly v mezích sečtělosti povolovány. Někteří lékaři se obávali, že čtenářky příliš podléhají fantazii a kvůli romantickým scénám v knize zapomínají na každodenní povinnosti, které na ně čekají. Ve viktoriánské Británii se dokonce objevovaly názory, podle kterých mohla četba románů přispívat k psychickým potížím. Erotická tematika probouzela v ženách silné emoce a touhy, díky kterým se pak oddávaly vlastním představám.
V dobových lékařských úvahách se četba někdy dostávala do souvislosti i s masturbací. Obojí vedlo podle zastánců těchto teorií k nezdravému uzavírání do vlastního světa. Od počestné ženy se očekávalo, že sexuální potřeby nebude projevovat.
Sexuální touha jako nemoc
Ještě v druhé polovině 19. století se v odborné literatuře přirovnávala masturbace žen k onemocněním nervové soustavy. Spojovala se s ochrnutím, slepotou a v krajních případech i se smrtí. Diagnostikovala se také nymfomanie, která byla určována mírou sexuální touhy, jež si měly ženy schraňovat pouze pro své muže.
Britský gynekolog Isaac Baker Brown byl dokonce přesvědčen, že dráždění ženských pohlavních orgánů je natolik nebezpečné, že doporučoval odstranění klitorisu. Zákrok měl podle jeho představ zabránit dalšímu vzrušení. Brown se své postupy snažil obhájit i před ostatními lékaři, čelil však ostré kritice a v roce 1867 byl z londýnské porodnické společnosti vyloučen. Podobné zákroky se však v některých zemích prováděly ještě několik let potom.
Kolo budilo pohoršení
Na konci 19. století začaly ženy objevovat volnost, kterou jim přinášelo jízdní kolo. Když se chtěly někam vydat, mohly samy nasednout a vyjet, aniž čekaly na manželův doprovod. Cyklistika však vyžadovala pohodlnější oblečení. Dámy se postupně začaly zbavovat dlouhých sukní a přednost dávaly praktičtějším oděvům v podobě kalhot. Pro společnost šlo ale o výraznou změnu. Oblékaní mělo v tehdejší době významnou roli a jasně určovalo pohlaví. Mezi ženami začal šířit nový způsob trávení volného času. Americká aktivistka Charlotte Smithová v roce 1896 dokonce tvrdila, že jízda na kole přispívá k nemravnosti mladých žen. „Jízda na kole je ďáblovým předvojem, a to po mravní i tělesné stránce,“ podotkla. Obávala se také, že dívkám poskytuje až moc nezávislosti. Některé úvahy hovořily o tom, že dámy mohou během jízdy v sedle pociťovat nerovnosti terénu a to vede k přílišnému vzrušení.
Zatímco muži v klubech s doutníkem v ruce řešili politiku i vlastní zálety, pro ženy byla i obyčejná projížďka na bicyklu považována za přímou cestu do pekel. Podobné postoje se objevovaly také v debatách o ženském sportu v českých zemích. Tělocvik byl dlouho spojován s muži. Pro ženy znamenaly ženské sportovní aktivity naopak porušení některého ze společenských pravidel. Přesto se ale hledaly způsoby jak tato pravidla obejít. Sokolky například nosily přes cvičební kalhoty sukni, aby jejich oděv odpovídal dobovým představám o ženské slušnosti. Samostatnost, kterou sport nabízel, byla jedním z důvodů, proč se stal symbolem ženské emancipace.
Ženám, které se dostaly do Brownovy péče, odstraňoval klitoris v přesvědčení, že je léčí. Svůj postup hájil i před kolegy, ti ho však ostře kritizovali. V roce 1867 ho londýnská porodnická společnost vyloučila. Podobné zákroky přesto pokračovaly i po jeho odchodu a další ženy je podstupovaly jako údajnou léčbu.
Je zvláštní, že mužská samostatnost i jejich sexuální touhy byly vždy brány za samozřejmé. Jak by to ale vypadalo, kdyby ženy takto přistupovaly právě k mužům? Kdyby jejich sklony k nevěře považovaly za psychickou poruchu a potřebu dominovat za stav, který vyžaduje lékařskou pomoc? Možná by pak na celou problematiku nahlíželi muži úplně jinak.
Zdroje: wellcomecollection.org ncbi.nlm.nih.gov smithsonianmag.com denikn.cz rozhlas.cz
