Foto: WalterFilm, Public domain, via Wikimedia Commons
Když americký Vogue v roce 1926 otiskl jednoduché černé šaty Coco Chanel, černá byla stále silně spojená se smutkem a pracovním oděvem. Nenápadný model ale odstartoval proměnu, po níž se malé černé zabydlely v ženských šatnících na celé další století.
Malé černé patří už celé století k šatům, po kterých ženy sahají, když chtějí působit elegantně bez složitého kombinování. Model Coco Chanel z roku 1926 přitom nebyl prvním černým oděvem v historii módy. Pomohl však změnit způsob, jakým se na černé šaty dívaly celé další generace.
Na začátku 20. století měla černá v dámském oblékání poměrně jasně vymezenou roli. Patřila ke smutečnímu oděvu, pracovním uniformám a oblečení žen, od nichž se očekávala nenápadnost. Gabrielle Chanel v ní ale viděla něco jiného. Už na konci 10. let ji začala používat jako čistou a moderní barvu, která nepotřebovala přemíru zdobení.
Když se malé černé objevily ve Vogue
Zlom přišel v říjnu 1926, kdy americký Vogue otiskl kresbu černých šatů Chanel z krepdešínu. Model 817 měl dlouhé úzké rukávy, snížený pas a délku ke kolenům. V porovnání s módou předchozích let působil velmi jednoduše. Ženám však nabízel volnější siluetu a větší pohodlí při pohybu, což ve dvacátých letech odpovídalo novému způsobu života i měnící se dámské módě.
Redakce Vogue přirovnala šaty k automobilu Ford a předpověděla, že je jednou bude nosit celý svět. Nešlo jen o nápadnou metaforu. Stejně jako Ford měl být i Chanelin model jednoduchý, dostupný a použitelný pro mnoho různých žen.
Černé šaty samozřejmě existovaly dávno před Chanel. Její model jim ale dal podobu, která odpovídala tempu dvacátých let. Už nešlo o výjimečný oděv určený pro jednu konkrétní situaci, ale o šaty, které se daly nosit opakovaně a pokaždé trochu jinak.
Jedny šaty mohly zvládnout celý den
Ve vyšších společenských vrstvách bylo tehdy běžné převlékat se během dne podle programu. Malé černé nabízely praktičtější možnost. Přes den mohly působit střídmě, večer stačilo přidat šperky, rukavice, klobouk nebo výraznější kabelku a jejich vzhled se proměnil.
Metropolitan Museum of Art je popisuje jako minimalistický základ, který bylo možné přizpůsobit dennímu, koktejlovému i večernímu nošení. Silueta se během dalších desetiletí měnila, možnost nosit černé šaty při různých příležitostech však zůstala.
Černá zároveň nechávala vyniknout střih, materiál a práci s povrchem látky. Chanel během kariéry používala hedvábný krep, šifon, satén, samet, žoržet, krajku i flitry. Její černé šaty proto zdaleka nemusely být strohé a hladké. Jednou byly matné, jindy lesklé, průsvitné nebo bohatě strukturované. Charakter jim dávala především látka a způsob, jakým s ní návrhář pracoval.
Dior jim vrátil zvýrazněný pas
Po druhé světové válce se silueta dámských šatů výrazně změnila. Christian Dior v roce 1947 prosadil módu úzkého pasu a objemných sukní. Malé černé se novému vkusu rychle přizpůsobily. Volnější linie dvacátých let vystřídaly modely, které více kopírovaly postavu a zdůrazňovaly pas.
V polovině století už černé šaty pevně patřily také ke koktejlové módě. Christian Dior ve své knize The Little Dictionary of Fashion z roku 1954 doporučoval černou téměř pro jakýkoli čas, věk i příležitost. Malé černé už nebyly módní novinkou. Během několika desetiletí se proměnily v zavedený typ šatů, který dokázal reagovat na každý nový střih.
Také další návrháři s nimi začali zacházet po svém. Cristóbal Balenciaga pracoval s konstrukcí a objemem, Yves Saint Laurent udělal z černé jednu z důležitých barev svých kolekcí. Jean Muir sahala po měkkém žerzeji, vlněném krepu nebo semiši. Černá ustupovala do pozadí a nechávala vyniknout především linii šatů, proporce a strukturu materiálu.
Audrey Hepburn jim dala filmovou tvář
Jednu z nejslavnějších podob získaly malé černé díky filmu. Hubert de Givenchy vytvořil černé šaty pro Audrey Hepburn ve Snídani u Tiffanyho z roku 1961. Model se stal jedním z nejznámějších obrazů módy počátku šedesátých let a spojení malých černých s elegantním večerním stylem ještě posílil.
Tím ale jejich vývoj neskončil. V následujících desetiletích se zkracovaly, měnily proporce a návrháři sahali po nových materiálech. Karl Lagerfeld v Chanel pracoval s vinylem a žerzejem, později také s kůží, řetězy nebo výrazně kratšími délkami. V devadesátých letech se naopak prosadily čisté, úsporné linie, jaké používali Calvin Klein nebo Jil Sander.
Sto let po zveřejnění Chanelina modelu už malé černé nemají jeden předepsaný střih, délku ani materiál. Mohou být přiléhavé i volné, jednoduché i zdobené krajkou nebo flitry, určené na večer stejně jako na běžný den. Z původního modelu nezůstal přesný návod na jedny konkrétní šaty, ale myšlenka, která dokázala přežít téměř všechny proměny módy.
Zdroje: Victoria and Albert Museum, The Metropolitan Museum of Art, National Museums Scotland, Vogue CS, Vogue
