Foto: Ilustrační foto/Generováno pomocí AI Chatgpt
Jako československá právnička pracuji pro pražský magistrát, prosazuji práva žen a za okupace se zapojuji do odboje. Nacistické vězení přežiju. Po únoru 1948 odmítnu komunistický převrat a o dva roky později mě Státní soud odsoudí k smrti.
Je červen 1950 a sedím před Státním soudem v Praze. Proces trvá osm dní, jeho průběh provází rozhlasová propaganda a o rozsudcích se nerozhoduje jen v soudní síni. Osmého června slyším trest smrti. Teď je ale červen 1921. V ruce držím maturitní vysvědčení a rozhoduji se, kam půjdu dál.
Je mi devatenáct a volím práva
Sedmého června dostávám na dívčím lyceu ve Slezské ulici v Praze „vysvědčení dospělosti“, které mě opravňuje ke studiu na univerzitě. Původně chci medicínu, na otcovo přání se však hlásím na právnickou fakultu. O pět let později promuji.
Už během studií vstupuji do Ženské národní rady a poznávám Františku Plamínkovou, která se brzy stává mou blízkou spolupracovnicí. Zajímají mě zákony určující postavení žen v práci i v rodině. Po škole nastupuji na Ústřední sociální úřad hlavního města Prahy a věnuji se sociální péči. Vedle práce na úřadě se věnuji i připravovaným změnám občanského zákoníku.
Je mi pětadvacet a vdávám se
Bohuslava znám ze studentských let. Je zemědělský inženýr. Bereme se 15. února 1927 v evangelickém sboru na Vinohradech a před svatbou přestupuji z katolické církve k evangelické. V prosinci 1933 se nám rodí dcera Jana.
V Ženské národní radě mezitím patřím k nejbližším spolupracovnicím Františky Plamínkové. Přednáším a vystupuji také v Radiožurnálu, kde mluvím o veřejné práci žen, jejich rodinách a sociálním postavení. Po Mnichovu pomáhám prostřednictvím rady organizovat pomoc lidem, kteří přicházejí z odstoupeného pohraničí.
Za okupace pracuji v odboji
Po březnu 1939 se zapojuji do Politického ústředí a Petičního výboru Věrni zůstaneme. Pomáhám budovat síť domácího odboje, hledám spolehlivé spolupracovníky, zajišťuji tajné byty a získávám informace, které pak mohou ostatní v odboji využít při práci proti okupantům. Podílím se také na přípravách toho, jak má být po skončení války obnoveno Československo.
Dne 2. srpna 1940 si gestapo přijde pro mě i pro Bohuslava. Čekají mě výslechy, Pankrác a později Malá pevnost v Terezíně. V roce 1944 mě převážejí před soud do Drážďan. Žalobce žádá trest smrti, soud mě nakonec odsuzuje k osmi letům káznice. Trest si odpykávám v Aichachu u Mnichova, kde mě na jaře 1945 zastihuje konec války.
Po válce usedám v parlamentu
Válku přežijeme oba. Bohuslav přežil věznění i pochod smrti a po válce se vrací domů. Po letech jsme zase všichni tři s Janou spolu. Vstupuji do vedení národně socialistické strany, vedu Radu československých žen a stávám se poslankyní. V parlamentu se věnuji především právním, ústavním a zahraničněpolitickým tématům.
V únoru 1948 sleduji, jak komunisté přebírají moc. Opouštím své veřejné funkce a 10. března se vzdávám poslaneckého mandátu. Do emigrace neodcházím. Vracím se na pražský magistrát a dál se scházím s bývalými národními socialisty. Udržujeme spojení s lidmi, kteří odešli za hranice, předáváme jim informace o situaci doma a připravujeme politický program pro případ budoucí změny režimu.
Je 27. září 1949
Státní bezpečnost přichází do našeho bytu. Bohuslav se zatčení vyhne a později se mu podaří přejít hranice do Německa. Mě téhož dne zatýkají. O jeho útěku nevím.
Následují měsíce výslechů na Pankráci a v Ruzyni. Připravovaný proces mě má představit jako jednu z hlavních postav údajného protistátního spiknutí. Hlavní líčení začíná 31. května 1950. Přede mnou sedí prokurátoři, mezi nimi Josef Urválek. Obžaloba mluví o velezradě a vyzvědačství. Proces provází organizovaná kampaň v tisku a rozhlase a k soudu přicházejí tisíce rezolucí požadujících tvrdé tresty. Osmého června slyším rozsudek smrti. Stejný trest dostávají Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl.
Píšu domů
Nejvyšší soud rozsudek potvrzuje. O milost žádá můj otec a obhájce, ze zahraničí přicházejí protesty. Prezident Klement Gottwald trest nezmění.
V posledních dnech mi dovolují psát dopisy rodině a blízkým. Píšu otci, sestře, přátelům, dceři i Bohuslavovi. Stále nevím, že se mu podařilo dostat za hranice. Večer 26. června se ve věznici naposledy setkávám s nejbližšími. Po návštěvě ještě sedám k papíru. Krátce po půl třetí ráno píšu poslední řádky.
Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…
Ráno 27. června mě na Pankráci popravují. Je mi osmačtyřicet let.
Jmenuji se Milada Horáková.
Kdo byla Milada Horáková
- Česká právnička, politička a jedna z nejvýraznějších československých bojovnic za práva žen.
- Po válce založila ženský časopis Vlasta, který vychází dodnes.
- Před nacistickým soudem v Drážďanech se v roce 1944 hájila sama a svou obhajobu vedla v němčině.
- Během věznění v Terezíně vedla oddělení pro nemocné vězně.
- Její křestní jména zněla Milada Anna Vlasta. Křtitelnice, v níž byla roku 1902 pokřtěna v kostele sv. Ludmily, se dochovala dodnes.
Zdroje: ustrcr.cz, encyklopedie.praha2.cz, nacr.cz, Jan Synek: Mám klid ve svém svědomí. Milada Horáková ve střetu s komunistickým režimem, vltava.rozhlas.cz
