Jednoho dne mi zabijí muže i obě děti. Teď je mi sedm a doma se starám o tatínkovy králíky

Je mi sedm

Je rok 1903 a žiju v Bernarticích na jihu Čech. Tatínek je učitel a králíky chová s takovou vášní, že se o nich mluví po celé vsi. Já se o ně starám s ním. Hlad po vědění mám po tatínkovi. Maminka si zase všímá i těch nejmenších věcí a já to mám po ní. Zatím netuším, že jednou budu studovat medicínu, naučím se několik orientálních jazyků a odjedu sama do Bagdádu.

Je mi osmadvacet

Připravuji se dlouhé roky. Na univerzitě v Praze studuji medicínu, k tomu arabštinu, turečtinu a perštinu. Vedle studia se cvičím v chirurgii a v létě chodím na dlouhé pochody v největším vedru, protože vím, do jakého podnebí mířím. V Orientu chci vybudovat nemocnici a věnovat se tropickým nemocem, které by jednou mohly ohrozit i Evropu. K tomu ale potřebuji peníze a banky mi půjčit nechtějí.

Pomůže mi Alice Masaryková, která mi domluví schůzku s prezidentem, a ten mi poskytne velkorysou půjčku. Koncem roku 1924 odjíždím do Cařihradu a odtud do Bagdádu.

Před sebou mám život v zemi, kterou znám zatím hlavně ze studií a příprav. Nejdřív musím najít dům, kde by se dal zařídit operační sál i pokoje pro ležící nemocné. V roce 1925 otevírám československou nemocnici. Operuji ženy, které se mužským lékařem nechat vyšetřit nemohou. Jsem jedinou lékařkou v celém království a pacientky přicházejí z různých částí země.

Vedle práce v nemocnici se věnuji také výzkumu. Do Prahy posílám vzorky k epidemiologickým studiím a pro Národní muzeum sbírám brouky. Dva druhy krasců později dostanou jméno podle mě.

Historie a retro

Trpký osud Marty Gottwaldové: Chudá svobodná matka toužila po luxusu, na Hradě se jí jen smáli

Říkám mu Jiří

Nikdy jsem nevěřila, že potkám muže, který by mi byl tak blízký povahou i myšlením. Nakonec ho najdu právě v Bagdádu. Giorgio di Lotti je Ital narozený v Cařihradu, kvůli mně se učí česky a později přijme československé občanství. Říkám mu Jiří.

V roce 1927 se vdávám, v létě 1928 se nám narodí syn Radbor a v roce 1931 dcera Drahomila Lydie. Mám z nich radost, zároveň dobře vím, jak snadno tu může malé dítě onemocnět. V Bagdádu umírá každé třetí dítě během prvního roku života. Stěhujeme se do kurdských hor, kde je vzduch snesitelnější.

Pak přijde horečka dengue a já několik měsíců ležím na hranici mezi životem a smrtí. Když mi zdravotní stav konečně dovolí vydat se na cestu, rozhodneme se Irák opustit. Na jaře 1932 se vracíme domů, do Československa.

Je mi čtyřicet dva

Uzdravuji se čtyři roky. Píšu cestopis, vedu časopis Zdraví lidu, cvičím dobrovolné zdravotní sestry. V roce 1939 se stěhujeme z Prahy do Bernartic, do domu, kde jsem vyrostla. V ordinaci, kterou si tu otevírám, léčím lidi ze vsi, které znám od dětství. Československo mezitím obsadilo Německo. Na jaře 1942 se ve vsi ukrývají parašutisté a Bernarticím hrozí osud Lidic. Nakonec je popraveno 23 lidí. Naší rodině se smrt vyhne.

Příběhy a společnost

Krásná a nevěrná žena Gustáva Husáka: Zradila ho v jeho nejtěžší chvíli, po její smrti plakal

Je osmého května 1945

Lidé vyvěšují spojenecké vlajky, Rudá armáda je na dohled a my věříme, že je po všem. Ke konci dne mi moje čtrnáctiletá Drahuška šeptá do ucha: „Maminko, mně se nechce umřít.“ Chci jí něco říct, ale žádná slova ze mě nevyjdou. Místo odpovědi ji pohladím po zápěstí.

Kolem vsi v té době projíždí ustupující kolona SS. Vojáci míří na západ, chtějí se dostat k Američanům a vzdát se jim. Jeden místní mladík vystřelí a vojáci začnou zabíjet. Vniknou do našeho domu a střílejí po všech, kdo se snaží ukrýt v zahradě.

Jiří se mohl jako Ital zachránit. Když přijde na jeho národnost, přihlásí se k Čechům. Zastřelí ho, zastřelí Radbora i naši hospodyni Valérii, Drahušku utlučou pažbou. Já ležím zraněná v krvi vedle nich a vojáci jdou dál, protože mě mají za mrtvou. V bojích v Bernarticích toho dne zahyne 44 lidí.

Znovu léčím

Znovu léčím, operuji a přednáším. Koncem roku 1947 odcházím do Prahy na chirurgickou kliniku. V roce 1950 protestuji proti rozsudku smrti nad Miladou Horákovou a tajná policie mě od té chvíle sleduje. Po záškrtu se vracím do Bernartic. Odtud už daleko neodjíždím a do Bagdádu se nikdy nevrátím. Umím 14 cizích jazyků. Na prosklené verandě učím latinu, ruštinu, italštinu a angličtinu každého, kdo za mnou přijde.

Za život jsem léčila tisíce lidí. Poslední roky trávím tam, odkud jsem kdysi odešla do světa. V únoru 1971 umírám v písecké nemocnici, je mi sedmdesát čtyři let. Pohřbí mě k mým blízkým pod hrubý kámen s latinským nápisem, že byli zavražděni nadzvířaty německého národa.

Jmenuji se Vlasta Kálalová di Lotti.

Zdroje: vogue.cz, bernartice.cz, ceskearchivy.cz, koktejl.cz, en.wikipedia.org, Ilona Borská: Doktorka z domu Trubačů