Zakázané pokušení na kolečkách: Co se doopravdy dělo v uzavřených kočárech 18. a 19. století

Když se před šlechtickým sídlem objevil nablýskaný kočár, lokaj otevřel dvířka a pomohl dámě nastoupit, málokdo potom tušil, co se za zavřenými dveřmi děje. Uvnitř byla čalouněná sedadla a zatažené záclonky. Pro ženy, jejichž intimní život byl tehdy pod drobnohledem, mohlo mít takové soukromí zvláštní kouzlo.

Historie a retro

Dnes jsou symbolem přitažlivosti: Podpatky přitom začínaly jako ryze mužská záležitost

Dopisy ukryté v kočáře

Anglická historička Sally Holloway se při výzkumu nevěry mezi lety 1740 a 1830 zabývala milostnými dopisy, které se dochovaly díky soudním sporům, ve kterých zjistila jak a kde milenci ukrývali svou korespondenci. Jedním z míst byly samotné kočáry. Dopisy se zasouvaly mezi pružiny nebo do úložných prostorů, kde je později nacházel ten, jemuž dopisy patřily. Žena tak nemusela mít psaní u sebe a manžel ho u ní tedy neobjevil. Takové prozrazení nevěry by tehdy znamenalo velký skandál.

Holloway ve svém výzkumu zmiňuje milence, kteří používali neviditelný inkoust z citronové šťávy. Na papíře se text objevil až po jeho zahřátí. Člověk, který o tomto způsobu psaní nevěděl, si myslel, že našel pouze nepopsaný list. K rozšifrování psaní bylo potřeba ho číst nad rozsvícenou svíčkou. Kočár nebyl v tomto případě dějištěm milostných schůzek, sloužil spíše jako prostředník, jenž ke smilstvu pouze napomáhal.

Dáma a její kočí

Sally Holloway při studiu nevěry narazila také na vztahy šlechtických dam s kočími, kteří pro tehdejší společnost představovaly dvojnásobné pohoršení. Vdaná žena porušovala manželskou věrnost a ještě k tomu s mužem z nižší vrstvy. Kočí měl přitom k paní svého zaměstnavatele častokrát nejblíž. Vozil ji tam, kam potřebovala, znal její denní program a doprovázel ji na dlouhých cestách.

Pokud mezi nimi něco vzniklo, ženě hrozily trable v manželství i pošpinění dobré pověsti. Poměr s pánovou manželkou rozhodně nebyl věcí, která by se dala odpustit, proto by kočí o své místo přišel. Z dochovaných pramenů ovšem nelze vyvozovat, že každá společná cesta byla o intimnostech a nevěře. Primárním úkolem kočího bylo řídit koně a dostat paní na předem domluvené místo.

I v satirách dobových autorů se kočár stal místem, kde panstvo zapomínalo na dobré chování. V tehdejších pamfletech se některé erotické scény objevovaly právě v prostředí šlechtických kočárů. Nelze je však brát jako pravdivé události, sloužily spíš k pobavení společnosti.

Bez doprovodu ani krok

Být v přítomnosti muže bez vhodného doprovodu mohlo být pro neprovdanou mladou dívku nedůstojné. V 19. století se dbalo na to, aby se případní nápadníci mladých dam setkávali za přítomnosti někoho třetího. Ať už to byla matka, nebo gardedáma, měla dohlížet na to, aby se dívka nedostala do situace, která by mohla poškodit její pověst. Mladým ženám byly k dispozici příručky, které radily, jak se během námluv chovat. Podobné doporučení obsahovala také příručka Routledge's Manual of Etiquette z roku 1860, kde se podrobně popisovalo, jak má takové seznamování mezi mužem a ženou probíhat.

Pokud tedy svobodná dívka nastoupila do kočáru s mužem bez vhodného doprovodu, mohla se vystavit nepříjemným otázkám. Ani nemuselo dojít k polibku nebo jiným intimnostem. K pomluvám stačilo i to, že spolu dvojice strávila nějakou dobu bez svědků.

Ze soukromé korespondence z 19. století vyplývá, že někteří snoubenci si v kočáře užívali chvíle o samotě, při kterých se líbali, objímali, seděli si na klíně a docházelo i na intimnější doteky. O tom, co se však ve skutečnosti odehrávalo na sedadlech kočárů, vědí jen ti, kteří v nich tehdy seděli.

Zdroje: oup.com doi.org debretts.com thehistoriansmagazine.com cam.ac.uk wikipedia.org