Dotočím poslední film, pak mě zastřelí ranou do týla. Teď jsou mi čtyři a vyrůstám v české herecké rodině

Dotočím poslední film, pak mě zastřelí ranou do týla. Teď jsou mi 4 roky a vyrůstám v české herecké rodině
Foto: AI Ilustrační rekonstrukce vytvořená podle dochovaných fotografií/ChatGPT
Ella Raichlová | 12. 11. 2026, 5:30

Narodím se do rodiny kočovných herců a divadlo znám dřív než běžný dětský pokoj. Jednou budu stát před kamerou v komedii, zatímco můj muž sedí ve vězení gestapa. Film ještě dokončím. Druhý den už se domů nevrátím.

Jsou mi čtyři

Když přicházím na svět, maminka ještě den předtím hraje Kříž u potoka. Rodiče jsou herci, kočují se společnostmi a já vyrůstám mezi jevištěm, kostýmy a lidmi, kteří se večer mění v někoho jiného. Maminka mi říká Anda. Jednou vezmu krabici divadelních šminek, pomaluji si obličej a bavím celou společnost. Jsou mi sotva čtyři roky.

Hrát začínám jako dítě u kočovné společnosti. V patnácti dostávám první stálé angažmá u souboru, který po návratu z války vede tatínek. Brzy už je divadlo mojí prací stejně jako prací rodičů.

Je mi jednadvacet

Procházím Jihočeským národním divadlem v Českých Budějovicích a dalšími společnostmi. Na štaci v Třeboni poznávám mladokomika Ludvíka Hrdličku. Na jevišti ale používá jiné příjmení. Když se ve společnosti sejde několik herců s „ptačími“ jmény, ředitel mu podle pražské Letné navrhne pseudonym Letenský.

Vdávám se za něj a narodí se nám syn Jiří. Manželství časem přestává fungovat, přesto spolu po rozvodu zůstáváme v dobrém. Ludvík opouští herectví a v Praze si otevírá půjčovnu divadelních kostýmů. Já hraju dál. Olomouc, Bratislava, Kladno a Praha mě nakonec přivedou tam, kam jsem si dlouho přála.

Jednoho dne mi zabijí muže i obě děti. Teď je mi sedm a doma se starám o tatínkovy králíky
Jednoho dne mi zabijí muže i obě děti. Teď je mi sedm a doma se starám o tatínkovy králíky

Je mi pětatřicet

V roce 1939 nastupuji do Divadla na Vinohradech. Hraju komické i dramatické postavy, často ženy starší, než jsem sama. Před filmovou kamerou stojím už od roku 1937 a během několika let přibývá jedna role za druhou. Nejčastěji nejsem hlavní hrdinkou, ale služkou, sousedkou, správcovou nebo jinou ženou, která se na plátně objeví na několik scén.

Po rozvodu potkávám Vladislava Čalouna. Je o tři roky mladší, pracuje jako prokurista dopravní společnosti a je také architekt. V říjnu 1941 se bereme a zařizujeme si byt v Soukenické ulici. Máme rádi starožitnosti a ve volnu cestujeme. Vladislav je zapojený do odboje a přes Sokol zná lékaře Břetislava Lyčku.

Je léto 1942

Po atentátu na Reinharda Heydricha se všechno změní. Břetislav Lyčka ošetřuje zraněného Jana Kubiše. Jeho žena Františka potřebuje pomoc a jednu noc přespí u nás. Nevím, kolik toho o Lyčkově činnosti předem vím. Prameny, které o mém životě později vznikají, to nedokážou spolehlivě určit. Sedmnáctého července gestapo zatýká Vladislava.

Právě natáčím komedii Přijdu hned. Každé ráno pro mě přijíždí automobil a veze mě do hostivařských ateliérů. Cestou prosím řidiče, aby zastavil u Petschkova paláce. Nosím tam Vladislavovi čisté prádlo. Potom jedu před kameru a hraju energickou domovnici Koubkovou. Synovec po letech vzpomíná, že se mnou bývala veliká legrace. Teď o přestávkách sedím s hlavou v dlaních a myslím na muže.

Z Vinohradského divadla dostávám výpověď. Přijímají mě v Uranii a začínám tam studovat Vojnarku. Gestapo mě sleduje, přesto mě nechává dál natáčet. Druhého září padne poslední klapka filmu.

Trpký osud Marty Gottwaldové: Chudá svobodná matka toužila po luxusu, na Hradě se jí jen smáli
Trpký osud Marty Gottwaldové: Chudá svobodná matka toužila po luxusu, na Hradě se jí jen smáli

Je třetího září 1942

Ráno jdu znovu do Petschkova paláce. Tentokrát už mě nepustí ven. Zatýkají mě a odvážejí do vězení. Odtud se dostávám do Malé pevnosti v Terezíně.

Smím poslat jediné krátké psaní. Píšu ho německy na adresu Ludvíka, který se stará o Jiřího. „Jsem zdráva. Co dělá Jiří? Pošli mi šaty, teplé prádlo, tepláky, svetr, vlnu na pletení, čapku, ovomaltinu, vitamíny.“ Na konci zdravím Ludvíka, líbám Jiřího a podepisuji se přezdívkou Nána. Odpověď ke mně už nepřijde.

Je říjen 1942

Z Terezína mě odvážejí do Mauthausenu. Jsem mezi lidmi, které nacisté spojili s parašutisty a jejich pomocníky.

V táboře mě vedou do bunkru. V záznamu, který zůstává v archivu, stojí přesný čas 10.56. Rána do týla ukončuje můj život ve třiceti osmi letech. O tři měsíce později popravují také Vladislava.

Maminka zatím neví, co se se mnou stalo. Rodina před ní mou smrt tají až do konce války. Film, který dokončuji den před zatčením, přichází do kin až po mé smrti. Diváci sledují domovnici Koubkovou a smějí se, aniž vědí, že její představitelka už nežije.

Celý život hraju ženy, které mají na jevišti i před kamerou přinášet smích. Moje poslední role zůstává komedií, i když ji natáčím v době, kdy už mě gestapo sleduje.

Jmenuji se Anna Letenská.

Kdo byla Anna Letenská

Dotočím poslední film, pak mě zastřelí ranou do týla. Teď jsou mi čtyři a vyrůstám v české herecké rodině Foto: AnonymousUnknown author, Public domain, via Wikimedia Commons/Upravena kvalita

  • Česká divadelní a filmová herečka, narozena 29. srpna 1904 v Nýřanech, zemřela 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.
  • V letech 1937 až 1942 hrála v pětadvaceti českých filmech. Jejím filmovým debutem byl Kříž u potoka.
  • Po válce jí byl in memoriam udělen Československý válečný kříž 1939. V Divadle na Vinohradech jí byla roku 1947 odhalena busta.
  • Syn Jiří válku přežil u svého otce a později se stal divadelním režisérem. V Praze nese od roku 1948 její jméno ulice za Divadlem na Vinohradech.

Zdroje: nyrany.cz, bkovarikova.cz, encyklopedie.praha2.cz, filmovyprehled.cz

Související témata Anna Letenská Protektorát druhá světová válka slavné ženy

Související

Nejnovější

Další články