Foto: Bain News Service, publisher, Public domain, via Wikimedia Commons
Na začátku kariéry to přitom vůbec nevypadalo, že Ema Destinnová jednou bude zpívat na nejslavnějších operních scénách. Národní divadlo ji odmítlo, neuspěla ani při prvních pokusech v zahraničí. Pak se ale situace rychle změnila. Z Berlína se dostala do Londýna, později do New Yorku a její jméno se objevovalo na programech Metropolitní opery vedle největších pěveckých hvězd své doby.
Když Ema Destinnová v roce 1897 dokončila studium zpěvu a herectví, začala hledat první stálé angažmá. V Národním divadle ji odmítli a neuspěla ani v berlínském Theater des Westens. O rok později už ale zpívala v berlínské Dvorní opeře. V létě 1898 tam vystoupila jako Santuzza v Mascagniho opeře Sedlák kavalír a tím začala etapa, během níž se dostala na nejvýznamnější evropské i americké operní scény.
Ema Destinnová se narodila jako Emilie Pavlína Kittlová 26. února 1878 v Praze. K hudbě měla blízko od dětství. Její matka Jindřiška se v mládí věnovala zpěvu. Otec Emanuel Kittl se pohyboval v pražském kulturním prostředí a patřil k lidem, kteří umění podporovali. Ema začala v pěti letech hrát na housle, později se učila také na klavír. Zpočátku počítala s tím, že se bude houslím věnovat profesionálně.
V roce 1892 začala studovat zpěv u manželů Loewových. Její učitelka Marie Loewová na ni měla takový vliv, že si podle ní později zvolila jméno Destinn, pod kterým vystupovala po zbytek kariéry. Současně docházela do dramatické školy Národního divadla k Otýlii Sklenářové-Malé, kde se věnovala herectví.
Ema Destinnová se prosadila až v Berlíně
Rok 1897 jí příliš úspěchu nepřinesl. Vedle odmítnutí v Národním divadle přišla podle Českého hudebního slovníku z politických důvodů o krátké angažmá v Drážďanech. Neuspěla ani v berlínském Theater des Westens. V německé metropoli přesto zůstala, příležitost jí nabídla tamní Dvorní opera.
Po debutu v Sedláku kavalírovi začala dostávat další role, díky nimž si v Berlíně postupně vybudovala pevné postavení. Do Prahy se vrátila už v roce 1900, kdy vystoupila v Rudolfinu, a následující rok zpívala v Národním divadle v Carmen a Mignon. Do souboru, který ji o čtyři roky dříve odmítl, tak přijížděla jako hvězda berlínské opery. Na pozvání Cosimy Wagnerové zpívala také na bayreuthských slavnostních hrách. Rok 1908 jí přinesl dvojí poctu, císař Vilém II. ji jmenoval pruskou dvorní komorní pěvkyní a Národní divadlo ji přijalo mezi své čestné členy.
Po boku Enrica Carusa
Roku 1904 debutovala v londýnské Covent Garden jako Donna Anna v Mozartově Donu Giovannim. V Londýně začala pravidelně vystupovat po boku Enrica Carusa, s nímž zpívala v Komediantech i při londýnské premiéře Pucciniho Madame Butterfly. Pozvání dostali také do Buckinghamského paláce, kde vystoupili před králem Eduardem VII. V roce 1908 získala angažmá v newyorské Metropolitní opeře. Při debutu zpívala Aidu. Radamese ztvárnil Enrico Caruso, za dirigentským pultem stál Arturo Toscanini. Už v únoru následujícího roku dostala roli Mařenky při prvním uvedení Smetanovy Prodané nevěsty na scéně Metropolitní opery.
V prosinci 1910 přišel jeden z největších okamžiků jejího newyorského působení. Metropolitní opera uváděla světovou premiéru Pucciniho Děvčete ze zlatého Západu a Destinnová dostala hlavní roli Minnie. Dicka Johnsona zpíval Enrico Caruso, představení znovu řídil Arturo Toscanini. Na scéně Metropolitní opery se pak objevovala opakovaně. Během svého působení tam odehrála téměř 250 představení.
Vedle opery se věnovala také psaní. Tvořila básně, dramata i romány, pracovala rovněž na překladech. Ovládala několik jazyků a velkou část roku trávila na cestách mezi evropskými scénami a Spojenými státy.
Válka jí zavřela cestu do zahraničí
Když se Ema Destinnová v květnu 1916 vracela ze Spojených států, rakousko-uherské úřady už dobře věděly o jejích vlasteneckých postojích i kontaktech s českým odbojem. Po příjezdu ji začaly sledovat a zakázaly jí vycestovat. Pro pěvkyni, která byla zvyklá střídat evropská a americká jeviště, to znamenalo náhlý konec cestování. Zůstala uvnitř monarchie a její mezinárodní kariéra se na několik let přerušila.
Válečná léta trávila Ema Destinnová převážně ve Stráži nad Nežárkou, odkud se od podzimu 1917 začala častěji vracet na koncertní pódia v Čechách a na Moravě. Po vzniku Československa se na zahraniční scény vrátila, ale hvězdné postavení, které měla před válkou v newyorské Metropolitní opeře, už znovu nezískala. V Metropolitní opeře vystoupila naposledy v roce 1921, zatímco v Národním divadle hostovala ještě další tři roky.
V roce 1923 se Ema Destinnová provdala za důstojníka Josefa Halsbacha, který byl o dvacet let mladší. Zároveň se pokoušela získat profesorské místo na pražské konzervatoři, místo ale nakonec připadlo jinému uchazeči. Na nějaký čas si proto v Praze otevřela vlastní pěvecké studio.
Veřejně vystoupila naposledy 16. října 1928 v Londýně. Zpívala tam na koncertu pořádaném k desátému výročí vzniku Československa. Tím se uzavřela její dlouhá dráha na koncertních a operních pódiích.
Ema Destinnová zemřela 28. ledna 1930 v nemocnici v Českých Budějovicích, necelý měsíc před dvaapadesátými narozeninami. Pohřbena byla na Slavíně na pražském Vyšehradě.
Kolik si toho z osudů Emy Destinnové pamatujete? Vyzkoušejte si to v našem kvízu, čeká v něm deset otázek a ke každé správné odpovědi krátké vysvětlení navíc.
Kvíz
Zdroje: biography.hiu.cas.cz, slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz, plus.rozhlas.cz
