Foto: Ilustrační foto/Midjourney
Psaly mužům, které milovaly, lidem, od nichž byly odloučené, i těm, kterým nikdy nedokázaly říct všechno do očí. Dopisy schovávaly mezi rukopisy, ukrývaly je během války nebo je nechaly ležet v zásuvce. Odpověď nikdy nepřišla. Přesto je ženy psaly dál.
Na papíře se daly vyslovit věci, které v sobě nosily, ale druhému člověku je říct nedokázaly nebo nemohly. Vyznání, na které nebyla odvaha, vztek, který se nesměl projevit, otázky bez odpovědi nebo slova určená někomu, kdo byl příliš daleko.
Dopisy muži, kterého nazývala Mistrem
Emily Dickinsonové je něco přes třicet. Žije v rodném Amherstu, píše básně a mezi lety 1858 a 1861 se ve svých dopisech obrací k člověku, kterého nazývá pouze „Master“. Jeho skutečné jméno v nich nikdy neuvede.
„Drahý Mistře, jsem nemocná.“
Je jaro. Vedle ní jsou fialky, venku zpívá červenka a Emily počítá neděle do chvíle, kdy ho znovu uvidí. Myslí na jeho zdraví, na vzdálenost mezi nimi a na okamžik, kdy budou zase spolu. Postupně přestává své city skrývat. Sama sebe v dopise nazývá Daisy a píše o sobě ve třetí osobě: „Láska tak veliká, až ji děsí, žene se jejím malým srdcem, odtlačuje krev a nechává ji bledou a slabou.“ Bojí se, že ho urazila, prosí o odpuštění a nakonec píše: „Potrestěte ji, jen ji nevyhánějte.“ Toužila tak moc po tom, aby ji pustil do svého života a nechal ji v něm zůstat, až se v jejích větách láska prolíná se strachem z odmítnutí.
„Kdybyste viděl ptáka zasaženého kulkou, který by vám přesto tvrdil, že zraněný není, možná by vás dojala jeho statečnost. Jeho slovům byste ale nevěřil. Stačila by jediná kapka krve na hrudi vaší Daisy – a věděl byste.“
Čas plyne, Emily je starší, jen její cit zůstává stejně silný. K rozepsaným větám se vrací, škrtá je a mění, dokud nenajde podobu, která jí připadá správná. Není jisté, zda tyto stránky někdy opustí dům v Amherstu ani co mezi nimi bude dál.
Emily se nikdy nevdá. Když v květnu 1886 ve věku pětapadesáti let zemře, dopisy zůstávají mezi jejími rukopisy.
Dopisy z okupovaného Amsterdamu
Na začátku roku 1943 žije v okupovaném Amsterdamu pětadvacetiletá Mirjam Levieová, mladá židovská žena, která pracuje jako sekretářka v tamní Židovské radě. Deportace nizozemských Židů už probíhají. Její snoubenec Leo Bolle žije několik let v tehdejší Palestině.
Mirjam mu začíná psát, přestože ví, že dopisy k němu nedorazí. Nikam je neposílá, schovává je a svěřuje jim všechno, co by Leovi řekla, kdyby byl vedle ní. Co se děje v Amsterdamu, koho potkává, čeho se bojí i co se jí honí hlavou. Leo je stále člověkem, kterému chce vyprávět svůj život, i když neví, zda si její slova někdy přečte.
V noci 23. února 1943 je půl jedné ráno. Z Amsterdamu má odjet další transport. „Tohle není život, ale peklo na zemi. Ruce se mi třesou tak, že sotva dokážu psát.“
Ani v té chvíli psát nepřestává. Přichází Westerbork, tranzitní tábor, odkud odjíždějí další a další transporty na východ. Mirjam se ocitá mezi lidmi, kteří nevědí, co je čeká, a v dopisech zachycuje dny, které se kolem ní mění stále rychleji.
Později ji deportují do Bergen-Belsenu. V táboře se její život omezuje na lidi, které vídá každý den, a na snahu zvládnout další ráno, další večer. Představa společného života s Leem však nezmizí. Vedle toho, co v táboře prožívá, si zapisuje drobné události, vztahy mezi lidmi a vzpomínky na život, který nechala za sebou. Dokonce si představuje, že její zápisky jednou budou číst jejich děti.
Dopisy z Amsterdamu a Westerborku Mirjam ukrývá. Stránky napsané v Bergen-Belsenu má u sebe, když se v roce 1944 dostává z tábora a odjíždí do Palestiny. Tam se s Leem konečně znovu setká. Po dlouhém odloučení jsou zase spolu a později se vezmou. V roce 2014 vyšly její dopisy knižně pod názvem Letters Never Sent: Amsterdam, Westerbork, Bergen-Belsen.
Co se děje, když bolest dostane slova
O mnoho let později začíná psychologie zkoumat, co může udělat samotné psaní s těžkou zkušeností. V roce 1986 provedli psychologové James Pennebaker a Sandra Beallová experiment se studenty vysoké školy. Jedna skupina čtyři dny po sobě vždy patnáct minut psala o nejtěžších nebo nejvíce traumatických zkušenostech svého života. Druhá dostala neutrální témata, například popis pokoje nebo bot. Během následujících čtyř měsíců chodili studenti z první skupiny méně často do školního zdravotního střediska. Výsledek zaujal další psychology a výzkum expresivního psaní pokračoval.
Australské psycholožky Karen Baikieová a Kay Wilhelmová později shrnuly přibližně dvacet let výzkumu. Část studií ukázala příznivé výsledky, účinek však nebyl stejný u všech lidí ani ve všech sledovaných oblastech.
Při psaní musí člověk vzpomínku uspořádat, dát událostem pořadí a najít slova pro to, co dosud vnímal jen jako pocit nebo obraz.
Dopis, který adresát nikdy neuvidí
Tým profesora Jána Praška na olomoucké psychiatrické klinice používá terapeutické dopisy při práci se silnými emocemi spojenými s dětstvím. Člověk píše někomu, kdo výrazně ovlivnil jeho život a vztah k sobě samému, velmi často matce nebo otci.
„Dopisy se dotyčným osobám neposílají,“ uvádějí autoři. „Smyslem dopisu je prožití a pochopení vlastních pocitů, uvědomění si vlastních potřeb a následně i změna hlubokých přesvědčení o sobě, o druhých a okolním světě.“
Dopis vzniká doma a pacient jej potom čte při terapii. První verze bývá někdy opatrná. Člověk začne svůj hněv tlumit, omlouvat druhého nebo hledat vysvětlení jeho chování dřív, než vůbec dopíše, co sám cítil. Pak může dostat za úkol napsat dopis znovu.
Vedle vzteku se může objevit láska, lítost, bolest i přání, aby všechno kdysi dopadlo jinak. Jeden vztah může nést všechny tyto pocity současně.
Zdroje: emilydickinsonmuseum.org, books.google.com, store.yadvashem.org, doi.org, psychiatriepropraxi.cz
