Foto: Ilustrační foto: AI
V 19. století a ještě v první polovině 20. století byly dopisy běžnou součástí milostných vztahů. Lidé si v nich vyznávali lásku, hádali se, omlouvali, žárlili nebo čekali, jestli druhý odpoví. Někdy trvalo několik dní, než dopis dorazil, na další se mohlo čekat ještě déle. Z dochované korespondence dnes můžeme číst nejen samotná slova, ale i to, jak se vztah mezi dvěma lidmi postupně měnil.
Agnes Bowersová se začátkem června 1881 zasnoubila s Arthurem Thorndikem. Když mu 4. června po zásnubách psala první dopis, přiznala hned na začátku: „Ruka se mi třese tak, že skoro nemohu psát. Asi proto, že je to můj první milostný dopis Tobě.“
Podobných dopisů se dochovaly celé soubory. Historička Maggie Kalenaková prostudovala korespondenci 45 anglických párů z 19. století. Vedle milostných vyznání v ní našla i řadu drobných situací z každodenního života tehdejších párů.
Když dopis nepřišel, začaly pochybnosti
Poštovní reforma z roku 1840 změnila v Británii i obyčejné milostné psaní. Dopisy byly levnější a ve městech se doručovaly mnohem častěji než dřív. Někde pošťáci vyráželi šestkrát denně, jinde dokonce dvanáctkrát. Kdo napsal ráno, mohl mít odpověď ještě večer. Pro zamilované to znamenalo jediné: psali si častěji a na poštu čekali s ještě větší netrpělivostí.
Mary Dilworthová psala během zásnub Jonathanovi Abbottovi každý den. Když se některý den neozval on, cítil potřebu se jí omluvit. Cissie Bremnerová sledovala dopisy od Johna Sibreeho ještě pozorněji. Jakmile se odpověď opozdila, začínala přemýšlet, jestli se mezi nimi něco nezměnilo.
Důležitá byla i délka odpovědi. Příliš stručný dopis dokázal vyvolat pochybnosti, jestli se na druhé straně něco nemění. Cissie Bremnerová si všímala i toho, kolik místa John na stránce nechává prázdného. Jednou mu vytkla příliš široké okraje. John pak papír přeměřil a vysvětloval jí, že píše menším písmem, takže se mu na stránku vejde víc slov.
Když od sebe dvojice nebyly daleko, dopisy nemusely mít pokaždé několik stran. Posílaly se i krátké vzkazy, třeba jen kvůli domluvě, kdy a kde se uvidí.
I vzhled dopisu měl svůj význam
Nečetla se jen slova. Pozornost budil i rukopis, škrtance, kaňky nebo to, jak pečlivě dopis vypadal. Anne Byngová v roce 1873 jednu verzi dopisu svému snoubenci Edwardu Frewenovi zahodila jen proto, že na papíře udělala kaňky. Věděla, že Edward má rád pořádek, a nechtěla mu poslat něco, co by působilo ledabyle.
U Emmy Palmerové a Charlese Pumphreyho je naopak vidět, jak se s postupem vztahu měnil i samotný způsob psaní. Zpočátku mu Emma posílala úhledné dopisy bez škrtání a zkratek. Po dvou letech už běžná slova zkracovala a k rozepsanému dopisu se během dne několikrát vracela. S větší důvěrností mizela i počáteční opatrnost, se kterou každou stránku připravovala.
Tajné písmo, krycí jména a prameny vlasů
Také v českých zemích mělo milostné psaní v 19. století svá pravidla. Vladimír Macura připomíná dobové příručky, které radily nejen s tím, jak dopis napsat, ale i jak jeho obsah uchránit před cizími zraky. Používalo se tajné písmo, zvláštní inkousty, symboly nebo květomluva. Když si dva lidé nemohli psát otevřeně, předával dopisy někdo, komu oba věřili. V samotných dopisech se pak někdy skrývali za krycí jména.
Spolu s dopisy putovaly mezi zamilovanými portréty, fotografie a drobné dárky. Milenci si půjčovali deníky, posílali si dokonce prameny vlasů, které pak druhý nosil schované v medailonku. V roce 1866 si je vyměnili Zdenka Havlíčková a Karel Petr Kheil. Havlíčková mu napsala: „Pro Vás drahý Karle mohu vše učiniti – i vlasy své Vám dáti!“ Věděla přitom, že podobné gesto nemusí každý považovat za vhodné, jí samotné připadalo poetické.
Dvojice slavily den, kdy se poznaly, nebo výročí prvního vyznání. Když vztah skončil, přišla na řadu otázka, co s dopisy a portréty. Někdy je bývalí partneři vrátili, jindy se jeden z nich odmítl svazku psaní vzdát.
Za války se psalo i o úplně obyčejných věcech
Rakouské historičky Ingrid Bauerová a Christa Hämmerleová se svým týmem zkoumaly tisíce partnerských dopisů od konce 19. století do 70. let 20. století. Ve válečné korespondenci našly vedle vyznání lásky hlavně běžný život, o který se odloučení partneři nechtěli připravit. Psali si, kdo přišel na návštěvu, co se doma stalo, jak se daří rodině nebo co je potřeba zařídit. Dopisy jim během dlouhého odloučení nahrazovaly každodenní rozhovory.
Americký voják Carl Ward poznal Angličanku Bobbie Elliottovou za druhé světové války v Essexu. Od roku 1944 si začali psát a jejich dopisy postupně provázely celý vztah. Nejprve řešili, kdy se znovu uvidí, později svatbu a všechna povolení, která k ní během války potřebovali. Po svatbě přišlo další odloučení, Carlova vojenská služba a nakonec Bobbiin odjezd do Spojených států. Jejich dopisy pokračovaly až do roku 1947, kdy už byli manželé a narodilo se jim první dítě.
Vedle vztahu samotného se v nich pořád řešil obyčejný život. Carl psal o práci a vojenských povinnostech, Bobbie o tom, co se děje doma. Domlouvali praktické věci kolem sňatku, cestování i společné budoucnosti a snažili se na dálku vyřešit všechno, co by za jiných okolností probrali spolu u jednoho stolu.
Na starých milostných dopisech je nejcennější, že jejich autoři při psaní ještě netušili, co s jejich vztahem bude dál. Neohlíželi se zpětně a nic neupravovali podle toho, jak jejich příběh nakonec dopadl. Zůstaly v nich okamžiky zachycené tak, jak je tehdy skutečně prožívali. Právě proto dnes působí mnohem živěji než pozdější vzpomínky.
Zdroje: academic.oup.com, academic.oup.com, edicee.ucl.cas.cz, massobs.org.uk
