Foto: AnonymousUnknown author, Public domain, via Wikimedia Commons
Malířka Toyen se narodila jako Marie Čermínová, ale ženské jméno i ženský rod přestala kolem dvacátého roku života používat. Členové Devětsilu ji nazývali múzou, ona si však své soukromí přísně střežila.
Malířka známá pod jménem Toyen se narodila 21. září 1902 na pražském Smíchově jako Marie Čermínová. Jejím otcem byl poštovní pomocník Václav Čermín. V rodině jí říkali Maruška nebo Manka. Doma však zůstala jen do šestnácti let. Poté odešla a už se nevrátila.
Živila se prací v továrně na mýdlo. Nějaký čas bydlela u své starší sestry Zdeňky, provdané za přednostu smíchovského nádraží. Manželé měli služební byt přímo v nádražní budově, takže Marie žila v těsné blízkosti kolejí, nástupišť a každodenního ruchu. Přesto v pozdějších letech o svém původu téměř nemluvila. Dokonce říkávala, že nikdy žádnou rodinu neměla.
Z tohoto období si ji pamatoval také mladý Jaroslav Seifert. Na Žižkově ji vídal v houfu dělníků, kteří se po směně vraceli z továren. Ruce měla popraskané od žíravin používaných při výrobě mýdla. Oblékala hrubé pracovní kalhoty a klobouk si stahovala hluboko do čela. „V usměvavém chlapeckém obličeji měla však něco půvabného a něžného,“ napsal po letech v pamětech Všecky krásy světa.
Jak vznikl pseudonym Toyen
Po odchodu z domova se Toyen zapsala na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. Studovala dekorativní malbu, školu však nedokončila. V létě 1922 odjela na ostrov Korčula, kde se seznámila s malířem Jindřichem Štyrským. Od té chvíle pracovali společně a jejich umělecké spojení vydrželo až do jeho smrti.
Jaroslav Seifert ji tehdy stále znal jen ze žižkovských ulic. Na Žižkově ji vídal mezi dělníky vracejícími se z továren, nikdy se však neodhodlal ji oslovit. Setkali se až prostřednictvím přátel z Devětsilu, jehož členkou se Toyen stala v roce 1923.
Osobně se seznámili až na schůzce Devětsilu v Národní kavárně, kam Toyen dorazila se Štyrským. Oba měli na hlavě rádiovku, Štyrský k ní nosil dlouhý raglán. V době, kdy ženy v kalhotách stále budily pozornost, nosila Toyen mužská saka a do Národní kavárny občas přišla dokonce ve smokingu s motýlkem.
Seifert ji později popsal slovy: „Toyen neměla ráda svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli,“ napsal Seifert. Vítězslav Nezval uvedl, že „odmítala používat ženskou koncovku, aby tak manifestovala svou lidskou i uměleckou rovnoprávnost.“
Pseudonym Toyen jí podle všeho vymyslel právě Seifert. Původ jména se vykládá dvojím způsobem, jedni ho odvozují z francouzského slova citoyen, tedy občan, druzí z české hříčky „to je on“. Malířka si pseudonym nechala zapsat do dokladů a používala ho i na úřadech, takže její pozdější přátelé ji jinak neznali. Seifert jejímu vystupování v mužském rodě nikdy nevěřil. „Myslím, že to byla jen hra a autostylizace, ve které si ráda libovala,“ napsal ve svých pamětech.
Toyen v Paříži a válečná léta v Praze
Po otcově smrti zdědil Štyrský značné jmění. V roce 1925 odjel s Toyen do Paříže, kde společně strávili tři roky. Poznali tam Andrého Bretona, Paula Éluarda, Maxe Ernsta i Salvadora Dalího. Během pařížského pobytu vyhlásili vlastní umělecký směr, který nazvali artificialismus. V letáku ke své výstavě jej popsali jako ztotožnění malíře s básníkem. Jejich obrazy měly být poezií beze slov. Po návratu do Prahy si v obchodním domě U Nováků otevřeli módní ateliér. Přes šablony stříkali barvy na látky určené na kravaty a šátky. Práce s rozprašovanou barvou však ničila Štyrskému zdraví, proto dílnu po čase zavřeli. V březnu 1934 se oba stali zakládajícími členy Skupiny surrealistů v ČSR.
Za okupace se Toyen živila ilustrováním knih. Z honorářů podporovala také Jindřicha Štyrského a básníka Jindřicha Heislera. Štyrský stále více pil a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Jindřich Heisler odmítl povinné označení židovskou hvězdou a od té chvíle se musel skrývat. V žižkovské garsonce, kterou Toyen sdílela se sestrou, našel Heisler úkryt a noc trávil ve vaně. Mezi přáteli se o její odvaze vyprávěly historky. „Byla statečná a předcházela ji pověst, že jednou roztrhala a snědla nějaký komunistický dokument, když hrozilo nebezpečí, že u ní bude nalezen,“ uvedl Nezval. Za války vznikly také její kresebné cykly Střelnice a Schovej se, válko. V prvním z nich bloudí malé školačky mezi zničenými hračkami v prostoru připomínajícím vojenskou střelnici. Druhý zachycuje opuštěnou, zdevastovanou krajinu se zvířecími kostrami.
Na jaře 1947, necelý rok před komunistickým převratem, odjela s Heislerem do Paříže, kde už zůstala. Vrátila se mezi surrealisty kolem André Bretona. Po jeho smrti v březnu 1967 se nastěhovala do jeho ateliéru nedaleko Pigalle, kde prožila zbytek života. Zemřela 9. listopadu 1980, pár týdnů po svých 78. narozeninách. Přátelé ji pochovali na hřbitově Batignolles.
O jejím intimním životě se ví málo a debata o tom, zda o ní psát v mužském, či ženském rodě, ožila při výstavě Snící rebelka ve Valdštejnské jízdárně v roce 2021. Kurátorka Anna Pravdová v rozhovoru pro Harper's Bazaar připomněla, že o mluvení v mužském rodě víme jen od Seiferta a že jí to ve Francii nikdo z pamětníků nepotvrdil. Historička umění Karla Huebner doporučuje vnímat Toyen jako queer osobnost a její sexualitu ani gender dál nekategorizovat. Toyen sama svou identitu ani intimní život veřejně nevysvětlovala. Dnešní interpretace proto stojí především na vzpomínkách jejích současníků a na tom, co po sobě zanechala ve své tvorbě.
Zdroje: acb.cz, en.wikipedia.org, galleryprague.cz, kampocesku.cz, artalk.info
