
Poustevnice ze Sibiře Agafja Lykovová se narodila v tajze, kam její rodiče utekli před pronásledováním. Když k jejich srubu v létě 1978 došli geologové, neznala chléb a čas počítala bez kalendáře.
Sibiřská poustevnice Agafja Lykovová žije na břehu řeky Abakan, odkud je to k nejbližší osadě dva týdny chůze. Průmyslové město Taštagol s železnorudným dolem leží 160 kilometrů severně od jejího srubu. Hosté k ní proto přilétají vrtulníkem. Na záhonech pěstuje brambory, mrkev, tuřín a cibuli, v lese sbírá cedrové oříšky. Víra jí zakazuje používat cokoli s čárovým kódem, tedy i zápalky nebo léky. Na otázku, zda se jí žilo lépe před setkáním s okolním světem, připomíná Agafja, co tehdy rodině scházelo. „Tehdy jsme neměli sůl.“
Poustevnice ze Sibiře a zahrada uprostřed tajgy
V létě 1978 hledala posádka vrtulníku v odlehlém údolí Sajan místo, kde by mohla vysadit geology. Pilot si na úbočí hory všiml mýtiny s dlouhými tmavými brázdami. Vypadala jako obdělaná zahrada a znamenala, že v kraji, kde nejbližší osada ležela přes 240 kilometrů daleko, někdo žije. Čtyři geologové pod vedením Galiny Pismenské se rozhodli místo prozkoumat. „Vybrali jsme si pěkný den a do batohů jsme dali dárky pro své možné přátele,“ říkala o té výpravě Pismenská, která si pro jistotu zkontrolovala i pistoli u pasu. Novinář Vasilij Peskov o tom ve své knize o Lykovových napsal, že v tajze je méně nebezpečné narazit na divoké zvíře než na cizího člověka.
Cestou do svahu míjeli vyšlapanou stezku, hůl, kládu položenou přes potok a kůlnu s nádobami z březové kůry plnými sušených brambor. U potoka stálo obydlí zčernalé časem a deštěm, jehož jediné okno nebylo větší než kapsa batohu. Vyšel z něj stařec v mnohokrát záplatované košili a kalhotách z pytloviny. Pismenská ho pozdravila jako dědečka, ke kterému přišli na návštěvu. „Když už jste došli tak daleko, tak pojďte dál,“ zněla odpověď Karpa Lykova.
V jediné těsné místnosti zčernalé sazemi žil Karp se čtyřmi dospělými dětmi, syny Savinem a Dmitrijem a dcerami Nataljou a Agafjou. Dcery odmítly jídlo, které jim geologové nabídli, slovy „To nesmíme!“ Na otázku Pismenské, zda někdy jedli chléb, přisvědčil Karp jen za sebe. „Já ano. Ale oni ne. Nikdy ho neviděli.“
Útěk starověrců do tajgy v roce 1936
Lykovovi patřili ke starověrcům, tedy k pravoslavným křesťanům, kteří v polovině 17. století odmítli změny liturgie zavedené patriarchou Nikonem. První generace za to byly upalovány, mučeny a vězněny. Řada starověrských větví se obešla bez kněží, takže rodina mohla vykonávat pobožnosti sama i daleko od lidí.

Nádoby z březové kůry, dřevěná mísa se lžící a pletená obuv rodiny Lykovových v expozici Literárního muzea v Krasnojarsku.
Ve 30. letech 20. století pronásledoval náboženské skupiny Stalinův režim a v roce 1936 zastřelila komunistická hlídka Karpova bratra. Karp tehdy vzal manželku Akulinu, devítiletého Savina a dvouletou Natalju a odešel s nimi hluboko do lesů. V divočině se jim roku 1940 narodil Dmitrij a o čtyři roky později Agafja.
Do tajgy si odnesli kolovrat a části tkalcovského stavu. Když se šaty rozpadly, tkali nové z konopí, které si vypěstovali ze semen, a na nohou nosili galoše z březové kůry. Zrezivělé kotlíky nahradili nádobami ze stejné kůry. Ty se ovšem nedaly postavit na oheň a vaření bylo od té doby obtížnější. Základem jídelníčku byly bramborové placky s drceným žitem a konopným semínkem.
Dmitrij začal koncem 50. let lovit zvěř, přestože neměl pušku ani luk. Kopal pasti nebo zvíře pronásledoval po horách tak dlouho, až padlo vyčerpáním. Akulina naučila děti číst a psát pomocí zaostřených březových hůlek namáčených do šťávy ze zimolezu. Jedinou četbou byly modlitební knihy a stará rodinná bible. Kalendář Lykovovi neměli, a tak dny počítal Savin s pomocí Agafji.
Hladová léta a jediný výhonek žita
Nejhůř bylo rodině na konci 50. let, kdy se na stůl dostávalo jeřabinové listí, kořínky, tráva, houby, bramborová nať i kůra. „Měli jsme hlad pořád,“ říká o těch letech Agafja. V červnu 1960 napadl sníh a zničil celou zahradu. Akulina zemřela hlady v únoru následujícího roku. Na záhonu s hrachem tehdy vzešel jediný výhonek žita. Lykovovi ho oplotili, hlídali a sklidili z něj 18 zrn, ze kterých pak pěstování žita obnovili.
Sůl od geologů přijali, zápalky nikdy
Od geologů si Lykovovi zpočátku vzali jedinou věc, a to sůl. Žít bez ní bylo podle Karpa opravdovým mučením. Časem přibyly deky, vlněné ponožky, obilí a baterka. Zápalky ovšem považovali za hříšné a odmítali je dál.
Odolat nedokázali televizi, kterou měli geologové, přestože její sledování považovali za hřích. Karp si sedal přímo před obrazovku, zatímco Agafja se dívala zpoza dveří a hned potom se modlila za odpuštění. Koně nikdy předtím neviděla a na obrazovce ho poznala podle matčina vyprávění. „Oř! Tatínku, oř!“
Družic na noční obloze si rodina všimla dávno před příchodem geologů. Karp si je vyložil po svém. „Lidé něco vymysleli a vypouštějí ohně, které se velmi podobají hvězdám.“ Agafja uviděla první družici v 17 letech. „Jak zvláštní, takhle se hvězdy nepohybují, pomyslela jsem si.“
Na podzim 1981 zemřeli tři ze čtyř sourozenců. Savinovi a Natalje selhaly ledviny, nejspíš následkem tvrdé stravy. Dmitrij podlehl zápalu plic, který mohl začít jako nákaza od geologů, s nimiž se rodina od roku 1978 stýkala. Nabízeli mu, že přivolají vrtulník a nechají ho převézt do nemocnice, Dmitrij to ale odmítl. „Člověk žije tak dlouho, jak mu Bůh dopřeje.“ Tato slova vyslovil krátce před smrtí.
Karp zemřel ve spánku 16. února 1988, na den přesně 27 let po smrti své ženy Akuliny. Agafja ho s pomocí geologů pohřbila a vrátila se do lesa.
Agafja Lykovová zůstala v tajze sama
Svět za hranicí lesa ji neláká a tamní vzduch považuje za nečistý. „Tam venku je to děsivé,“ řekla Agafja v roce 2013. Den začíná modlitbami, potom se stará o zvířata, chystá dříví a jídlo. Čas od času musí od stavení odehnat medvěda. Vasilij Peskov ji kdysi udivil dotazem, zda se sama po setmění nebojí. „Čeho bych se měla bát?“
Na samotu si návštěvníkům, kteří za ní přiletěli na podzim 2015, nestěžovala. „Křesťan nemůže být nikdy osamělý.“
Do lesů kolem jejího údolí dopadají zbytky raket startujících z kosmodromu Bajkonur. Úlomek ruského Protonu leží pár minut chůze od jejího domu.
Zdraví jí s přibývajícími lety neslouží jako dřív, takže přijímá víc pomoci než v minulosti. Nový dřevěný domek jí zaplatil miliardář Oleg Děripaska. Dobrovolníci jí hlavně v zimě vozí zásoby. Se světem je denně ve spojení přes satelitní telefon.
Jak žije poustevnice Agafja Lykovová dnes
Právě satelitní telefon se jí letos na začátku listopadu porouchal. Je to její jediné spojení se světem, a Agafja tak zůstala týden bez kontaktu. Obavy lidí, kteří se o ni starají, zesiloval medvěd. V září na ni hladové zvíře zaútočilo, Agafja stačila ustoupit do srubu a přivolat pomoc. Medvěd se tehdy zastavil asi 20 metrů od ní. Úřady potom povolily jeho odstřel, zvíře se ale u stavení přestalo objevovat.
Do tajgy proto odletěl vrtulník se záchranáři, jejichž výpravu vybavil mecenáš Ali Uzdenov. Agafju našli živou a zdravou a technici telefon opravili. Svému duchovnímu, knězi Igoru Mylnikovovi, zavolala 8. listopadu sama. „Ano, spojení se ztratilo a mysleli jsme, že je konec, že se něco stalo,“ řekl Mylnikov o týdnu čekání.
Zimu ovšem Agafja začíná bez pomocníka. Byl jím diákon Georgij Danilov, který s ní na samotě několik měsíců žil, onemocněl však a krátce před příchodem mrazů odjel. Ruská pravoslavná starověrecká církev, která o ni pečuje, hledá náhradníka spolehlivého, tělesně zdatného a stejné víry. Do té doby k ní pravidelně docházejí pracovníci nedaleké Chakaské rezervace.
Zásoby na zimu má podle Mylnikova všechny včetně nasušených ryb a na zdraví si nestěžuje. „Medvěd zalehl, v tajze napadlo hodně sněhu. Agafja sama je v pořádku, radostná,“ řekl Mylnikov 10. listopadu.
Zdroje: smithsonianmag.com, rferl.org, theguardian.com, vice.com, ria.ru, ria.ru, lenta.ru, vz.ru








