
Někdy je těžké přestat myslet na člověka, se kterým nemůžete být. Může vás to trápit dlouho po rozchodu, ale i v případě, že mezi vámi nikdy k žádnému vztahu nedošlo. Psychologové vysvětlují, proč se takové touhy těžko zbavujeme a co nám může pomoci.
Na člověka, se kterým nemůžete být, se těžko zapomíná, zvlášť když na něj myslíte při práci nebo se přistihnete, že vám myšlenky k němu utíkají i během rozhovoru s někým jiným. Sníte o společné budoucnosti, v jeho chování hledáte skryté významy a znovu otevíráte jeho profil na sociálních sítích. Chvíle, kdy vás představa společného života naplňuje štěstím, střídají pocity zoufalství. Mnozí lidé to znají nejen z období po rozchodu, ale i z dob, kdy doufali ve vztah, který nakonec nikdy nezačal.
Proč je tak těžké dostat člověka z hlavy
Zpočátku jste druhým člověkem okouzleni a dělá vám radost na něj myslet. Pokud však touha po něm zůstává nenaplněná, mohou vás postupně myšlenky na něj provázet téměř celý den, aniž byste je dokázali zahnat. Neurovědec Tom Bellamy popisuje, že myšlenky na dotyčného uvádějí centra vzrušení, odměny a motivace v mozku do stavu přebuzení. Mluví o skutečné závislosti na druhém člověku. Často jsme ale mnohem víc upnutí k představě, kterou jsme si o druhém člověku vytvořili, než k tomu, jaký ve skutečnosti je.
Při kontaktu s člověkem, po kterém toužíte, se v mozku uvolňuje dopamin, podobně jako při jiných formách návykového chování. Hladina serotoninu zřejmě naopak klesá, což odborníci pozorují také u lidí s obsedantně-kompulzivní poruchou. Silné emoce se mohou projevit i po fyzické stránce. Někteří lidé špatně spí, nemají chuť k jídlu, trápí je nevolnost nebo bušení srdce.
Na silných citech není nic špatného, pokud je druhý člověk opětuje a může z nich vyrůst zdravý vztah. Mnohem složitější je situace, kdy toužíte po někom, kdo je pro vás nedostupný nebo se k vám nehodí. „Klíčovým faktorem je nejistota,“ říká Bellamy. Pokud vám druhý člověk chvíli projevuje náklonnost a vzápětí se od vás odtahuje, mozek stále očekává další příjemný okamžik, aniž by věděl, kdy přijde. Za takových okolností může být touha po druhém člověku ještě silnější. Čím déle se držíte naděje na společný vztah, tím více vás mohou trápit pocity úzkosti, studu i to, že se vám nedaří přestat na dotyčného myslet.
Kdy se touha po nedostupném člověku objevuje
Marios Georgiou, doktorand poradenské psychologie na londýnské City University, se už tři roky věnuje klientům, kteří nedokážou přestat myslet na určitého člověka. Mezi lidmi, kteří u něj hledali pomoc, byli studenti, lidé žijící v manželství i čerství důchodci. Někteří propadli touze po druhém už po několika schůzkách, jiní se s člověkem, do kterého se zamilovali, nikdy ani nesblížili. Postupem času je myšlenky na něj zaměstnávaly natolik, že měli potíže soustředit se na práci nebo třeba jen na obyčejný rozhovor.
Stav, kterému odborníci říkají limerence
- Stavu, kdy člověk nedokáže přestat myslet na někoho nedostupného, říkají odborníci limerence. Slovo zavedla psycholožka Dorothy Tennov v knize Love and Limerence z roku 1979 a popsala jím nedobrovolnou romantickou posedlost jedním člověkem. Oficiální lékařskou diagnózou se limerence nestala.
- Limerence mívá tři fáze. V první vzniká pocit spojení, který může být skutečný i domnělý, a člověk začíná o druhém fantazírovat. Ve druhé posedlost vrcholí, dotyčný kvůli ní mění své návyky a zanedbává sám sebe, čehož si všímá i okolí. Ve třetí se ukáže, že vztah není možný, a připoutání slábne, často za doprovodu hněvu, zklamání nebo smutku.
- Trvat může několik týdnů i řadu let, jako průměr se uvádí rok a půl až tři roky. Člověk ji může zažít jednou i opakovaně, pokaždé ale nakonec odezní.
- Neurovědec Tom Bellamy poznal limerenci sám. V roce 2015 byl 11 let šťastně ženatý, když začal až příliš často myslet na kolegyni z práce. Své poznámky anonymně zveřejňoval na blogu, kde se mu ozvalo velké množství lidí se stejnou zkušeností, a později o tématu napsal knihu Smitten.
- Zájem veřejnosti je větší než zájem vědy. Od roku 1979 vyšlo 156 odborných prací, ve kterých se pojem objevuje, a skutečně ho zkoumá jen několik desítek z nich. Skupiny věnované limerenci přitom mají na Facebooku a Redditu 4 000 až 49 000 členů.
U řady klientů se posedlost druhým člověkem objevila v době, kdy procházeli životní změnou, cítili se osamělí nebo prožívali smutek. Jeden z klientů se vyrovnával s rozpadem manželství. Georgiou uvádí také příklad studenta, který se přestěhoval do zahraničí, kde si teprve hledal nové přátele. Podobné potíže mívají i lidé, kteří se ve svém životě nudí, chybí jim blízkost druhých nebo zájem o věci, které je dříve těšily. Představy o společných chvílích s vysněným člověkem jim nahrazují něco, co v životě postrádali už předtím. Mnozí klienti přiznali, že skutečný vztah by s dotyčným ani nechtěli. Georgiou o nich říká: „Lidé, kteří tím trpí, si zaslouží soucit, protože se z toho sami chtějí dostat.“
Náchylnější bývají lidé s úzkostným stylem citové vazby nebo s nízkým sebevědomím. Svou roli hraje i nadměrné používání sociálních sítí a seznamovacích aplikací, které umožňují sledovat život druhého. Psychoterapeutka Natacha Duke upozorňuje, že se touha může upnout i k někomu, koho byste za svůj typ nepovažovali.
Co pomáhá, když na někoho nemůžete přestat myslet
Podle Bellamyho je nejprve potřeba si uvědomit, jak velkou roli v celé situaci hrají vaše vlastní představy o druhém člověku. Poté doporučuje postupně omezovat kontakt. Začít můžete tím, že si dotyčného zablokujete na sociálních sítích a pokusíte se s ním i v běžném životě vídat co nejméně.
Bellamy má i poněkud nezvyklou radu pro chvíle, kdy se zasníte a začnete si představovat společný život. Zkuste své představě dát úplně jiný konec. Pokud například sníte o tom, jak spolu romanticky odjíždíte vstříc západu slunce, představte si, že dotyčný náhle vykřikne, abyste zastavili auto, prohlásí celou věc za hrozný omyl a uteče. Takové snění vám už nebude přinášet stejné potěšení. Podobně doporučuje Bellamy zacházet i se vzpomínkami. Kdykoli si vybavíte krásnou společnou chvíli, vzpomeňte si také na některý z okamžiků, kdy jste se kvůli tomuto člověku trápili.
Jinak je tomu s myšlenkami, které vás přepadnou, aniž byste se chtěli dotyčným člověkem zabývat. Čím usilovněji se je snažíte zahnat, tím hůř se můžete cítit. Navíc se stejně vracejí. Lepší je uvědomit si, že na dotyčného zase myslíte, ale dál se tou myšlenkou nezabývat. Na stejném principu přijetí staví Georgiou terapii. Své klienty učí, jak zvládnout nepříjemné pocity, aniž by na ně museli hned nějak reagovat. Postupně si tak začínají uvědomovat, jak málo má jejich posedlost společného s tím, jaký druhý člověk ve skutečnosti je.
Pomáhá také zjistit, co pro vás tento člověk znamená. Čím je tak výjimečný? Co vám v životě chybělo? Měl vám dát oporu, nebo únik z reality?
Natacha Duke doporučuje nevyčítat si vlastní city. Touha po lásce je přirozená a není důvod se za ni stydět. Podle ní je dobré trávit více času s přáteli, rodinou nebo kolegy. Pokud máte pocit, že situaci sami nezvládáte, může vám pomoci kognitivně behaviorální terapie, při níž se naučíte rozpoznávat a měnit návyky, které vaši posedlost prohlubují. Bellamy také radí najít si něco, čemu byste se chtěli ve vlastním životě věnovat a na co byste se mohli těšit. Připomíná, že i velmi silná posedlost druhým člověkem časem slábne.
Zdroje: npr.org, kqed.org, health.clevelandclinic.org, bps.org.uk








