
Na svět přijdu 5. března 1871 v Zamośći, malém městě nedaleko Lublinu. Tatínek obchoduje se dřevem, maminka ráda čte a naše židovská rodina žije v části Polska, která patří k carskému Rusku. V rodném městě ale dlouho nezůstaneme.
Jsou mi dva roky
Stěhujeme se kvůli tatínkovým obchodům do Varšavy. O několik let později onemocním a lékaři si moje potíže s kyčlí mylně vyloží jako tuberkulózu. Celých dvanáct měsíců mám nohu v sádře a nesmím vstát z postele. Když mi sádru sundají, ukáže se, že postižená noha nerostla stejně jako druhá. Od té doby kulhám a bolesti se mi budou vracet i v dospělosti. Maminka ráda čte polské a německé klasiky. Knížky si oblíbím také a během nemoci se naučím číst a psát.
Učím se na varšavském gymnáziu
Na Druhé dívčí gymnázium se dostanu jen díky tomu, že u přijímací zkoušky dopadnu lépe než ostatní. Pro židovské dívky tu platí omezený počet míst a všechny předměty se vyučují rusky. Nejvíc mi jde matematika a jazyky. Ještě jako školačka se zapojuji do zakázaných politických kroužků. Když v roce 1887 gymnázium dokončím, zlatou medaili za výborné výsledky mi kvůli politické činnosti odmítnou udělit.
Utíkám do Curychu
Na začátku roku 1889 mi hrozí zatčení, proto přes Německo uteču do Švýcarska. Maminku už potom nikdy neuvidím. V Polsku bych se jako žena na univerzitu nedostala, zatímco v Curychu mohu studovat za stejných podmínek jako muži. Původně chci studovat biologii, nejraději botaniku. Pak se seznámím s Leem Jogichesem, o tři roky starším marxistou z Vilna, který do Curychu utekl před zatykačem. Brzy jsme milenci. Postupně opouštím přírodní vědy a začínám se věnovat ekonomii. V roce 1897 získávám doktorát za práci o průmyslovém rozvoji Polska.
Je mi sedmadvacet
Chci politicky pracovat v Německu a k tomu potřebuji německé občanství. V dubnu 1898 se proto provdám za Gustava Lübecka, syna svých curyšských přátel. Hned po obřadu se rozcházíme. Rozvedeme se o pět let později. Krátce po svatbě odjíždím do Berlína, kde se přidávám k levému křídlu německé sociální demokracie.
Na konci roku 1905, kdy v ruské části Polska vypukne revoluce, se tajně vracím do Varšavy. Čtvrtého března 1906 nás tam s Leem zatkne carská policie. Drží nás ve věznici Pawiak a v desátém pavilonu varšavské citadely. Propustí mě teprve poté, co se mi výrazně zhorší zdravotní stav. Do Německa se vracím přes Finsko.
Válku prožívám za mřížemi
V roce 1914 mě soud potrestá za to, že jsem vyzývala dělníky, aby nezvedali zbraně proti francouzským soudruhům. Trest si od února 1915 odpykávám v berlínské ženské věznici v Barnimstrasse. Vracím se tu k botanice a přidávám další rostliny do herbáře, který si vedu od roku 1913. V červenci 1916 mě zavřou znovu, tentokrát bez soudního rozsudku, v takzvané ochranné vazbě. Postupně projdu věznicemi v Berlíně, ve Wronkách a ve Vratislavi.
Do vratislavské věznice přijíždějí vojenské vozy s pytli a zakrvácenými uniformami, které tu vězeňkyně spravují. Jeden z vozů táhnou buvoli z Rumunska, válečná kořist. Náklad je tak vysoký, že s ním zvířata nedokážou přejet práh brány. Voják je začne bít násadou biče, až jednomu z nich teče krev. Když se ozve dozorkyně, odpoví jí: „Ani s námi lidmi nikdo soucit nemá.“ Zraněný buvol na mě potom hledí očima, které mi připomínají uplakané dítě, a já se rozpláču. V prosinci 1917 to celé popíšu v dopise Soně Liebknechtové.
Je mi sedmačtyřicet
V listopadu 1918 mě propustí z vězení a 10. listopadu se vracím do Berlína. Na přelomu roku spolu s dalšími zakládáme Komunistickou stranu Německa. Lednové povstání považuji za taktickou chybu, přesto podpořím rozhodnutí většiny. Po jeho krvavém potlačení se s Karlem Liebknechtem skrýváme.
Je patnáctého ledna 1919
Ve Wilmersdorfu nás najdou členové občanské domobrany. Odvezou nás do hotelu Eden, kde má štáb gardová jízdní střelecká divize a kde nás začnou vyslýchat. Karla odvedou první a v nedalekém Tiergartenu ho vojáci zastřelí. Když mě vyvedou před hotel, jeden z vojáků mě udeří pažbou pušky. Do auta mě posadí už těžce zraněnou. Po krátké jízdě mě v něm zastřelí. Vojáci z doprovodu hodí mé tělo do Landwehrkanalu.
Druhý den noviny píšou, že mě zabil rozzuřený dav. Pětadvacátého ledna pohřbívají na hřbitově ve Friedrichsfelde Karla a další oběti povstání. Rakev připravená pro mě zůstává prázdná. V kanálu mě najdou třicátého prvního května. Pohřbí mě 13. června 1919 a kvůli obrovskému zájmu lidí se na pohřeb dokonce vydávají vstupenky.
Jmenuji se Rosa Luxemburgová.
Kdo byla Rosa Luxemburgová

- Polsko-německá ekonomka, politická teoretička a publicistka, narozena 5. 3. 1871 v Zamośći, zemřela 15. 1. 1919 v Berlíně.
- Rodným jménem Rozalia Luksenburg, dcera Eliasze Luxemburga a Line Löwensteinové.
- Pod pseudonymem Junius napsala za války protiválečnou brožuru.
- Jejím hlavním ekonomickým dílem je Akumulace kapitálu z roku 1912, Úvod do národního hospodářství vyšel až po její smrti.
- V květnu 1919 vojenský soud většinu zúčastněných důstojníků osvobodil. Rozsudek potvrdil ministr obrany Gustav Noske.
- Její herbář dnes uchovává varšavský archiv Archiwum Akt Nowych.
Zdroje: deutsche-biographie.de, dhm.de, rosalux.de, encyclopedia.com, Rosa Luxemburgová: Briefe aus dem Gefängnis








