
V meziválečných českých zemích sloužilo v cizích domácnostech kolem 150 tisíc lidí, převážně žen. Služebné u svých zaměstnavatelů bydlely, stravovaly se a pracovaly od rána do večera. Co musely snášet a jak se poslankyně snažily jejich postavení změnit?
Anna Štěrbová z Rakovníka si nechala vystavit čelední knížku v osmnácti letech, první zaměstnání do ní bylo zapsáno až o čtyři roky později. V květnu 1881 nastoupila do služby k pražskému cukráři Čeňku Horákovi, u kterého strávila tři měsíce. Odtud přešla na Nové Město ke kupci Antonínu Kašpárkovi, kde se starala o děti, a po dalších osmi týdnech už pracovala v jiné domácnosti. Během pěti let vystřídala celkem deset zaměstnavatelů, u žádného nezůstala déle než půl roku. Vždy se živila jako služka nebo chůva.
Čelední knížka provázela služku z místa na místo
Služebné v 19. století běžně měnily místo zhruba po půl roce a služba kratší než měsíc nebyla výjimkou. Ta, která u jedné rodiny zůstala celý život, dostala medaili, peněžní odměnu nebo pobyt v lázních a psaly o ní noviny.
Vztah mezi služebnou a jejím zaměstnavatelem upravoval pražský čelední řád z 21. srpna 1857. Při nástupu musela dívka odevzdat svou čelední knížku pánovi domu, jehož dozoru podléhala po celou dobu služby. Musela poslouchat jeho příkazy, přičemž jeho pravomoc sahala až k dohledu nad jejím mravním životem. Až do změny řádu v roce 1919 ji navíc mohl tělesně trestat.

Šaty služebné s čepcem z doby kolem roku 1885.
Pokud byla služebná najatá na celý rok, dostávala mzdu jednou za čtvrtletí, při kratší službě každý měsíc. Velkou část její odměny však netvořily peníze, ale strava, místo na spaní v domácnosti zaměstnavatele, oblečení či drobné dárky, například rukavice, mýdlo nebo šátek. Na rozdíl od továrních dělnic neměla nárok na pojištění pro případ nemoci nebo úrazu.
Dívky většinou nepočítaly s tím, že ve službě zůstanou celý život. Doufaly, že si během několika let našetří na věno a potom se vdají. Většině z nich se však představy o lepším životě nenaplnily.
Na statku pracovaly služky od čtyř ráno do deseti večer
Ještě na počátku 20. století rodiče na venkově často žádali, aby jejich dcery mohly předčasně opustit školu a pomáhat s prací v hospodářství. Dívky tak měly jen základní vzdělání, a když později odcházely z domova, bývala pro ně služba v cizí domácnosti jedinou možností obživy.
Karla Štiková z Kladenska, narozená v roce 1887, začala pracovat u místního sedláka ještě před čtrnáctými narozeninami. Jejím úkolem bylo pást krávy, za což dostávala tři zlaté měsíčně a patnáct zlatých ročně na chléb, který si musela kupovat sama. Na statku chovali dvaadvacet krav a pracovalo se tam od čtyř hodin ráno do deseti večer. Ráno dostávala kávu s buchtou, v poledne polévku a večer se jedla káva s bramborami ze společné mísy.
Práci děvčatům zprostředkovávaly dohazovačky, které obcházely kraj a za sehnání místa dostávaly zaplaceno nejen od budoucí služky, ale i od panímámy, která hledala pomoc do domácnosti. Jeden ze statkářů si podle vzpomínek vybíral děvčata přímo před domem, zatímco ta, která si nevybral, musela hledat službu jinde. Práce v továrně se tehdy na venkově považovala pro dívku za ostudu, kdežto služba na statku byla zcela běžná.
Pamětnice Josefa Jandáková z Kladenska vzpomínala, že její matka odešla ve dvanácti letech do Prahy, kde sloužila v domácnostech lékařů a majorů. Svého budoucího manžela poznala při nákupech uhlí, pro které chodila do jeho obchodu.
Paní domu v ní někdy viděla sokyni
V Praze kolem roku 1900 zaměstnávala služebnou zhruba třetina českých domácností a přibližně polovina německých. Pomocnici v domácnosti si vydržovali obchodníci, úředníci, rentiéři i lidé ve svobodných povoláních. Pro zámožnější rodiny byla služebná známkou společenského postavení, zatímco menší živnostníci se bez její pomoci často neobešli. Všichni dospělí pracovali v živnosti nebo hospodářství a na péči o domácnost už jim nezbýval čas.
Den služebné začínal brzy ráno, kdy musela zatopit v kamnech a připravit snídani. Během dne se starala o úklid, nákupy a praní, večer ji ještě čekala obsluha u večeře. V majetnějších domácnostech se o povinnosti dělila s kuchařkou a chůvou, většina rodin si však mohla dovolit jen jednu služebnou, která se musela postarat o všechno. Ženské časopisy z přelomu století uváděly, že služebné pracovaly čtrnáct až osmnáct hodin denně, aniž by délku jejich pracovní doby omezoval nějaký předpis.
Historička Naděžda Machková Prajzová se zabývala životem služebných v pražských měšťanských domácnostech od přelomu 19. a 20. století až do dvacátých let. Zjistila, že některé zaměstnavatelky přistupovaly k mladým služebným jako k dětem, které musí vychovávat, jiné se naopak obávaly, že mladá služebná upoutá pozornost jejich manžela nebo syna. Jejich obavy posilovalo společné bydlení, protože služebné se s muži z rodiny setkávaly i mimo pracovní dobu.
V letech 1900 až 1910 byly matkami až 35 procent nemanželských dětí narozených v pražských porodnicích právě služebné. Kromě odsudku okolí musely řešit, komu dítě svěří, aby se mohly vrátit do práce. Bydlely v domácnostech svých zaměstnavatelů, kam si dítě vzít nemohly. Někdy se o ně postarali prarodiče nebo známí, v jiných případech děti končily v ústavu nebo v náhradní rodině.
Nebezpečí zneužívání hrozilo i dívkám, které do Prahy přicházely teprve hledat službu. Aby nebyly odkázané na pochybné zprostředkovatele, začaly ve městě na počátku 20. století vznikat bezplatné zprostředkovatelny práce.
Sofie musela ze služby odejít těhotná
Sofie pocházela z rodiny se třinácti dětmi. V roce 1914 nastoupila do služby v domácnosti zámožné židovské rodiny v Ostravě, kde strávila přibližně devět let. Její dcera Erika Bednářová později vypověděla, že Sofii pán domu zneužil. Když otěhotněla, přišla o místo.
S malou dcerou Grétou se Sofie vrátila do rodného Vízmberku, dnešní Loučné nad Desnou, kde našla zázemí u rodičů. V roce 1928 se provdala za Josefa Rottera a přestěhovala se s ním do Pekařova, kde se rodina postupně rozrostla o další děti. Mezi nimi byla i Erika, narozená v roce 1930, která později matčin příběh vyprávěla pro Paměť národa.
Volný večer a možnost zamknout dveře
Počet lidí pracujících v domácí službě se během dvacátých let ještě mírně zvýšil. V roce 1921 jich úřady v českých zemích evidovaly 149 668, o devět let později už 152 318. Naprostou většinu, celých 99,4 procenta, tvořily ženy. Přestože se vzdělaným ženám postupně otevíraly pracovní příležitosti ve školství, zdravotnictví nebo státní správě, přibližně patnáct procent všech zaměstnaných žen se stále živilo prací v cizích domácnostech.
Po svatbě služebné zpravidla opouštěly své místo, ale pokud potřebovaly dál vydělávat, mohly si najít práci jako posluhovačky, které do domácností pouze docházely. Od dvacátých let si jejich služby najímalo stále více rodin, protože přibývalo žen, které už nechtěly bydlet u zaměstnavatele a být na něm téměř ve všem závislé.
I za první republiky se postavení služebných řídilo předpisy z 19. století. Poslanci Jaroslav Marek a Ludvík Pik navrhli jejich zrušení už v roce 1919. Podle starých řádů totiž služebná nesměla po smrti zaměstnavatele odejít, pokud si ji jeho dědicové chtěli ponechat. Ministerstvo sociální péče později zrušilo čelední knížky, řády však platily dál. Ještě v roce 1927 poslanci upozorňovali, že někteří zaměstnavatelé propouštějí služebné před odjezdem na dovolenou, aby jim nemuseli platit volno.

Františka Zeminová patřila k poslankyním, které v roce 1929 navrhly zrušení čeledních řádů.
V roce 1929 navrhly poslankyně Františka Zeminová, Ludmila Pechmanová a Milena Šmejcová spolu s dalšími zákonodárci zrušení čeledních řádů. Služebné měly pracovat nejvýše deset hodin denně, po půl osmé večer mít volno a v neděli a o svátcích končit ve dvě odpoledne. Po roce služby jim měl vzniknout nárok na týden letní dovolené.
Návrh jim měl zajistit i stejnou stravu, jakou dostávala rodina zaměstnavatele, uzamykatelný prostor na osobní věci a možnost zamknout si na noc místnost, ve které spaly.
Domácí práce dnes zůstávají hlavně na ženách
Jak se dnes muži a ženy dělí o domácí práce, zjišťovalo Centrum pro výzkum veřejného mínění na přelomu března a dubna 2026. Průzkumu se zúčastnilo 1 031 lidí starších patnácti let. Vaření považovalo za společný úkol obou partnerů 52 procent dotázaných. Skutečné rozdělení práce však vypadalo jinak. Mezi lidmi žijícími s partnerem jich 67 procent uvedlo, že doma vaří převážně nebo výhradně žena.
Podobný rozdíl mezi představami a skutečností se ukázal u úklidu. Rovnoměrné rozdělení práce si přálo 73 procent dotázaných, ve skutečnosti však v 62 procentech domácností uklízela převážně žena. Přibližně ve třetině z nich se navíc starala o plánování všeho, co bylo potřeba doma zařídit. Muži častěji uváděli, že se o domácí povinnosti s partnerkou dělí, zatímco ženy popisovaly, že větší část práce zůstává na nich. Se současným rozdělením rolí bylo spokojeno přibližně 87 procent mužů, mezi ženami to bylo pouze 67 procent.
Zdroje: pametnaroda.cz, historickademografie.avcr.cz, dspace.cuni.cz, psp.cz, psp.cz, psp.cz, cvvm.soc.cas.cz











