
Rovnoprávnost, nebo pohodlný dvojí metr? Někteří muži mají o spravedlivém manželství jasno, dokud nepřijde řeč na peníze. Pak se ale ukazuje, že jejich představa partnerské rovnosti má své hranice. Psychoterapeutka Patricie Geissler radí, jak odhalit skrytou nerovnováhu ve vztahu.
Představte si manžela, který pečlivě počítá společné výdaje. Nájem napůl, elektřina napůl, nákupy také. Oba přece pracují, tak proč by měl platit víc? Jenže zatímco on po práci odpočívá nebo se věnuje svým koníčkům, jeho žena připravuje večeři, kontroluje dětem úkoly, zapíná pračku a přemýšlí, co jim ráno nachystá ke snídani. Když ho požádá o pomoc, dozví se, že domácnost je ženská povinnost. A tady se nabízí otázka: Proč je finanční zajištění rodiny odpovědností obou, ale její každodenní fungování má zůstat na jednom člověku?
Moderní manželka, tradiční hospodyně
Někteří muži si z moderního a tradičního manželství dokážou vybrat přesně to, co jim vyhovuje. Chtějí finančně nezávislou partnerku, která se rovným dílem podílí na účtech, ale zároveň očekávají, že veškerá péče o domácnost a děti bude samozřejmě její starostí.
Žena, která ale musí vyzvedávat děti ze školy, vozit je na kroužky a přizpůsobovat pracovní dobu rodině, často nemá stejné možnosti výdělku jako její manžel. Nemůže pravidelně zůstávat přesčas, přijímat všechny pracovní nabídky nebo budovat kariéru bez omezení. Její nižší příjem tak může být přímým důsledkem toho, že rodina funguje především díky ní.
A co když dítě onemocní? Bude muž stejně důsledně trvat na tom, že polovinu dnů doma zůstane on? Nebo se automaticky předpokládá, že práci přeruší matka, přestože tím může přijít o část výdělku, který od ní manžel následně požaduje?
Neviditelná práce žen
Někdo musí také myslet na termíny lékařských prohlídek, školní akce, nákupy, svačiny nebo to, zda mají děti připravené všechno na další den. Této neustálé organizační odpovědnosti se říká mentální zátěž. A přestože není na první pohled vidět, dokáže člověka zaměstnávat od rána do večera.
Nerovnoměrné rozdělení domácích povinností ostatně ukazují i česká data. Podle výzkumu CVVM z roku 2026 vařila v 67 procentech partnerských domácností převážně nebo výhradně žena. S rozdělením domácích rolí přitom bylo spokojeno 87 procent mužů, ale pouze 67 procent žen.
Samozřejmě existují páry, kterým placení všech výdajů napůl vyhovuje. Pokud oba podobně vydělávají a spravedlivě si rozdělují také péči o rodinu, není důvod takovou dohodu zpochybňovat. Problém nastává, když jeden z partnerů vyžaduje polovinu peněz, ale sám není ochoten převzít odpovídající část každodenní odpovědnosti.
Co na to říká psychoterapeutka?
Psychoterapeutka Patricie Geissler vnímá tento problém jako velmi častý: „Dělení domácích povinností je podle mě jedním z třaskavých témat mnoha partnerských vztahů. Přiznejme si, že ačkoliv se dnes o rovnoprávnosti mluví poměrně často, v některých domácnostech stále přetrvává představa, že domácí práce jsou tak nějak přirozeně ženskou záležitostí. A když se muž zapojí, občas se o tom mluví spíše jako o pomoci než o společné odpovědnosti. Přitom se často zapomíná na méně viditelnou část fungování domácnosti, takzvanou mentální zátěž. Tedy na všechno to plánování, organizování a neustálé přemýšlení o tom, co je potřeba zařídit, které v mnoha rodinách stále stojí převážně na ženách.“
Zároveň však podotýká, že je důležité nevnímat rozdělení domácích povinností jako soutěž o to, kdo toho dělá víc nebo kdo je více unavený. Podstatné je hledat takové fungování domácnosti, které bude dlouhodobě přijatelné pro oba partnery a bude zohledňovat potřeby všech členů rodiny.
„Každá domácnost má svou vlastní dynamiku a neexistuje univerzální pravidlo, podle kterého by se měly povinnosti rozdělovat. Ani poměr 50 na 50 totiž nemusí automaticky znamenat, že oba partneři vnímají rozdělení jako spravedlivé. Jeden praktický tip bych ale měla. Zkuste si s partnerem udělat společný audit domácnosti, který najdete na stránkách Férová domácnost. Může být dobrým nástrojem k tomu, abyste si uvědomili, co všechno každý z vás zajišťuje, včetně činností, které na první pohled nejsou vidět,“ radí paní Geissler.
„Na závěr bych zdůraznila jednu zdánlivě jednoduchou, ale důležitou věc. Všímejte si toho, co druhý dělá, a dávejte mu najevo, že jeho úsilí vidíte. Právě vzájemné uznání, všímavost a ochota hledat společná řešení mohou být pro partnerskou spokojenost důležitější než přesné rozdělení povinností.“
Možná by si proto někteří manželé měli vedle tabulky společných výdajů založit ještě jednu. A celý týden si zapisovat, kdo vařil, uklízel, vstával k dětem, řešil jejich školu nebo kvůli nim musel odejít dřív z práce. Teprve potom by se ukázalo, kdo do společného života skutečně kolik vkládá. Protože požadovat od ženy padesát procent peněz a současně od ní očekávat sto procent péče, není rovnoprávnost. Je to velmi výhodná dohoda, ovšem pouze pro jednoho.
Zdroje: Autorský článek, psychoterapeutka Patricie Geissler, cvvm.soc.cas.cz








