Foto: Ilustrační foto/Midjourney
Ví, že jí vztah ubližuje, přesto se k partnerovi znovu vrací a jejich pouto považuje za osudové. Karma však původně neměla s láskou nic společného. Jak se z ní stal výklad milostných vztahů a co ženu ve skutečnosti drží tam, kde není šťastná?
Žena může dobře vědět, co jí ve vztahu ubližuje, pamatovat si zklamání i nesplněné sliby a přesto doufat, že příště bude všechno jiné. Nezmizely totiž ani vzpomínky na chvíle, kdy jim spolu bylo dobře, ani představa, že se partner jednou změní. Když mu pak dává pátou nebo desátou šanci, sama často nechápe, proč od něj nedokáže odejít.
Esoterika takové pouto vysvětluje setkáním v minulém životě. Mezi dvěma lidmi měl zůstat dluh, který je třeba vyrovnat, a jejich společný příběh proto dosud neskončil. Návrat k partnerovi pak může vypadat jako něco, čemu se nelze vyhnout. Toto pojetí je však mnohem mladší než učení, z něhož vychází. Jeho historie začala téměř před třemi tisíci lety a s láskou tehdy neměla nic společného.
Karmický vztah a jeho kořeny ve staré Indii
Sanskrtské slovo karman znamená čin. V nejstarších védských textech z let 1000 až 700 před naším letopočtem se vztahovalo ke správně provedenému obětnímu obřadu, při němž kněží přinášeli dary bohům. Neoznačovalo morální zákon ani odplatu za lidské jednání. Bráhmanští kněží obětní rituály po staletí rozvíjeli, až jim přisoudili vlastní účinek. Pokud byl obřad proveden přesně, měl přinést očekávaný výsledek bez ohledu na vůli bohů.
Představa, že lidské činy ovlivňují další zrození, přišla později. Čhándógja upanišada, sepsaná kolem roku 600 před naším letopočtem, obsahuje první známou zmínku o karmě v dnešním smyslu. Lidem dobrého chování slibuje příznivé zrození, ostatním život v těle psa, vepře nebo příslušníka nejnižší kasty.
Tuto myšlenku později převzal buddhismus a spolu s ním se rozšířila po velké části Asie. Karma se stala zákonem příčiny a následku, který nepotřebuje božského soudce. Člověk si svým jednáním sám vytváří podmínky budoucího života.
Podobně ale převtělování nechápaly všechny kultury. Platón například psal, že trest za špatné skutky přichází mezi dvěma životy, nikoli až v novém zrození. Tlingitové na severozápadním pobřeží Ameriky ani některé kmeny západní Afriky mravnost člověka s okolnostmi jeho příštího života nespojovali vůbec.
Jak se karma dostala na Západ
Na Západě dostala karma osobnější a tvrdší podobu. Výrazně k tomu přispěla ruská okultistka Helena Blavatská, která roku 1875 založila v New Yorku Teosofickou společnost. Z indických nauk převzala převtělování i karmu, vykládala je však podle zásady oko za oko. Utrpení v současném životě tak mohlo být odplatou za bolest, kterou člověk způsobil někomu jinému v životě předchozím.
O několik desetiletí později začal o minulých životech mluvit americký jasnovidec Edgar Cayce. Původně se věnoval hlavně zdravotním výkladům, po seznámení s teosofií a další esoterikou však v transu vyprávěl také o tom, kým měli jeho klienti být v minulých životech.
Takzvaných výkladů života vytvořil přes 2 500. Dávná existence v nich už nebyla vzdálenou náboženskou představou. Stala se osobním příběhem, který měl objasnit dnešní povahu, vztahy i trápení konkrétního člověka. Bolest dostala příčinu a silné pouto mezi dvěma lidmi mohlo pokračovat v něčem, co začalo dávno před jejich narozením.
Když karma vysvětluje bolest
Víra, že za dnešním trápením stojí dávný dluh, může přinést úlevu. Člověk už nemusí přijmout, že mu někdo ublížil bez hlubšího důvodu.
Ian Stevenson a Jim Tucker zkoumali, zda se v případech údajných minulých životů opravdu objevuje karmická spravedlnost. Ve stovkách záznamů nenašli přesvědčivou souvislost mezi dřívějším jednáním a podmínkami dalšího života. Jediný vztah mezi svatostí a bohatstvím označil Tucker za statistickou náhodu.
Kdo své neštěstí považuje za následek dávných činů, může nabýt dojmu, že si je sám způsobil a musí je přijmout. Utrpení druhého pak může vypadat jako trest, který si nějak zasloužil. Ve vztahu, jenž ubližuje, se stejná představa může stát důvodem, proč ještě neodejít.
Nutkání k opakování a pouto, které drží
Psychologie hledá příčinu opakovaných návratů v tom, co člověk zná ze svých předchozích vztahů a raných zkušeností. Sigmund Freud tento jev roku 1920 označil jako nutkání k opakování. Vycházel z otázky, proč člověk znovu vstupuje do situací, které ho už jednou zranily.
Podle tohoto pojetí nevědomě obnovujeme známé citové situace, i když pro nás byly bolestivé. Chicagský psychoanalytický institut uvádí jako příklad stále stejnou hádku s různými partnery nebo opakovaný výběr mužů, kteří připomínají odtažitého, kritického či nevypočitatelného rodiče. Freud tento mechanismus spojoval také s pudem smrti, jeho vysvětlení však řada dnešních terapeutů nepřijímá. Samotná zkušenost, že se bolestivé vztahové vzorce opakují, zůstala.
Jinou odpověď nabídli roku 1993 psychologové Donald Dutton a Susan Painterová. Sledovali 75 žen, které nedávno odešly z násilného vztahu, a po šesti měsících s nimi mluvili znovu. U padesáti z nich šlo o fyzické násilí.
Nejsilnější pouto k bývalému partnerovi přetrvávalo tam, kde se krutost střídala s vlídností a moc byla mezi partnery rozdělena velmi nerovně. Žena tak nezažívala pouze ubližování. Přicházely i chvíle blízkosti, úlevy a naděje, že se vztah konečně změnil. Právě toto střídání podle autorů pomáhá vytvářet traumatické pouto.
Psychoterapeutka Natacha Duke z Cleveland Clinic označuje vztahy popisované jako karmické spíše za nezdravé nebo dysfunkční. Často začínají velmi intenzivně a brzy se dostanou do kruhu hádek, usmíření, silné blízkosti a dalších konfliktů. „To nezdravé pouto je natolik povědomé, že si ho člověk splete s láskou,“ řekla Duke pro Cleveland Clinic.
Označení karmický vztah může zakrýt to, co se mezi partnery skutečně děje. Nepřijatelné chování získá vyšší smysl, bolest se promění ve zkoušku a odchod začne působit jako nesplněný úkol. Pozornost se přesune od partnerova jednání k tomu, co má žena údajně změnit sama na sobě.
Podle Duke může mít smysl hledat v těžké zkušenosti poučení. Neznamená to však zůstávat ve vztahu, který člověku škodí. Pokud z něj nedokáže odejít sám, může se obrátit na blízké nebo terapeuta.
Zdroje: britannica.com, psi-encyclopedia.spr.ac.uk, chicagoanalysis.org, pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, health.clevelandclinic.org
