Jako Majka z Gurunu chodila po vodě a vznášela se nad městečkem pod Tatrami. Zuzanu Pravňanskou tehdy znalo celé Československo. O tom, jak se jí žilo po skončení natáčení, začala mluvit až po letech.
Skoro padesát let po natáčení stojí Zuzana Pravňanská za pultem v řeznictví. „Lidé mě pořád poznávají, hlavně v řeznictví,“ řekla v talkshow Medzi nami s Katou Martinkovou na slovenské Dvojce. Diváci si ji dodnes pamatují jako holčičku s třpytivým světlem kolem hlavy, která chodila po hladině jezera a na Zemi přiletěla z planety Gurun.
Majka z Gurunu chodila po zelené desce
Třináctidílný seriál Spadla z oblakov vznikl v roce 1978. Hned na začátku příběhu diváky do městečka Čabovce uvedl Karol, nejstarší kluk z party, kterého hrál Matej Landl. „Na 49. stupni severní šířky, devatenácti stupních a pěti minutách východní délky, u nás, v Čabovcích, se přihodilo cosi nevídaného.“
Počítače tehdy filmaři neměli, všechno se podle Pravňanské dělalo takzvaně na koleně. Chůzi po vodě obstarala deska natřená na tmavozeleno, kterou kamera nezachytila, a malá Zuzana po ní musela chodit prakticky naslepo. „Neviděla jsem ji, jen jsem ji cítila. Vždycky mi řekli, kam zhruba můžu dojít. A to jsem tehdy například neuměla plavat.“ Plavat se naučila až během natáčení. Jen pro scény, v nichž Majka chodila po vodě, přitom štáb použil sedm různých trikových postupů. Podobně si filmaři poradili i s jejím létáním nad městečkem. „Měli jsme na sobě taková lanka. Byla natřená podle pozadí, aby nebyla vidět. Zvedali nás jeřábem nahoru.“
Když se seriál začal vysílat, scházely se u televize celé party dětí. Zuzana na to dodnes vzpomíná. „Celá ulice, asi třicet dětí, jsme ho sledovali u jedné paní v jednopokojovém bytě, protože jako jediná měla v okolí barevný televizor. Bylo to úžasné.“
Samé jedničky a potom pád
Zuzana v té době nosila domů samé jedničky, chodila na gymnastiku a hrála na klavír, jenže s úspěchem seriálu se jí život obrátil vzhůru nohama. „Padla jsem do slávy rovnýma nohama. Nezvládla jsem to. Ani střední školu jsem nedokončila, protože mi sláva stoupla do hlavy.“ Přesto tvrdí, že namyšlená nikdy nebyla a ke každému se snažila chovat kamarádsky. Po skončení seriálu už ale žádná další velká herecká příležitost nepřišla.
Odešla, až když skončila v nemocnici
Ještě jako velmi mladá se vdala. S manželem měla postupně tři děti, ale už během těhotenství se její manželství změnilo v utrpení. Na to, co tehdy prožívala, po letech vzpomínala v rozhovoru pro deník Nový Čas. „Můj muž jednou přišel a z ničeho nic mě zmlátil. Hrozně! První rána byla tak silná, že mě odhodilo na druhou stranu pokoje. Víc už jsem od bolesti necítila. Svíjela jsem se na podlaze a držela si bříško, aby se nic nestalo děťátku. A potom to dělal znovu a znovu. Každý den.“
„Neodešla jsem od něj. Myslela jsem si, že jsem všemu na vině já. Byla jsem tak hloupá.“ Navíc měla strach, že sama tři děti neuživí, a obávala se, co by jí manžel mohl udělat, kdyby od něj odešla. Po dalších kopancích se probrala v nemocnici a rozhodla se od manžela odejít. Vzala všechny tři děti a vrátila se k rodičům.
Za několik dní jí manžel zavolal, že by si chtěl nejstarší Zuzanku vzít na víkend. Souhlasila, jenže v neděli čekala na její návrat marně. Muž si dceru nechal u sebe a svých rodičů. O druhou dceru Klaudii přišla krátce nato, když holčička onemocněla a zůstala v nemocnici na vyšetření. Manžel si pro ni přišel a zdravotní sestry mu ji vydaly. Obě dívky pak vyrůstaly u jeho rodičů, ale po smrti babičky je dědeček umístil do ústavu. Pravňanská se pokusila získat dcery zpátky, podle jejích slov jí však vychovatelky řekly, že v ústavu jim bude lépe.
Uklízela na patologii, potom řídila tramvaj
Následovaly roky, kdy brala práci, jaká se zrovna naskytla. Pracovala jako prodavačka, uklízela na patologii a nějakou dobu dokonce žila na ulici. „Řekla jsem si, že lidé jsou silné osobnosti a hodně dokážou. Je třeba si uvědomit jednu věc, že nejste odpad a bláto na zemi.“
Později potkala nového partnera, který jí pomohl postavit se znovu na nohy. Sama přiznává, že bez jeho pomoci mohl její život dopadnout úplně jinak. Později si splnila svůj sen a sedm let pracovala jako řidička tramvaje. Často za volantem trávila i dvanáct hodin denně, což pro ni bylo fyzicky i psychicky náročné.
Po další slávě dnes netouží a na těžké roky svého života už dokáže vzpomínat s odstupem. „Padla jsem rovnou na nos. Ale díky tomu jsem pochopila, že nejsem odpad. Lidé dokážou hodně, když mají oporu.“
Zdroje: stvr.sk, dobrenoviny.sk, topky.sk, stvr.sk
