Foto: Colouring: Pierre Tourigny from Gatineau, Canada, Public domain, via Wikimedia Commons
Grace Kelly natočila jen jedenáct filmů, získala Oscara a ve dvaceti šesti letech vyměnila Hollywood za monacký palác. Za vstup do rodu Grimaldi zaplatila dva miliony dolarů, přišla o veškeré úspory a o šest let později i o roli, kterou pro ni napsal Alfred Hitchcock. Skutečný důvod jejího odmítnutí zůstal léta skrytý v režisérově archivu.
Když se Grace Kelly v dubnu 1956 provdala za monackého knížete Rainiera III., opustila Hollywood na samém vrcholu kariéry. Noviny tehdy její svatbu popisovaly jako pohádku, sama kněžna však o šestadvacet let později v jednom ze svých posledních rozhovorů podobné označení odmítla. Sňatek ji stál celé jmění a později také možnost vrátit se k filmu, když jí novou roli nabídl Alfred Hitchcock.
Grace Kelly dobyla Hollywood za pouhých pět let
Rodačka z Filadelfie, narozená 12. listopadu 1929, se herectví začala věnovat velmi brzy. V roce 1947 ji přijali na Americkou akademii dramatických umění a brzy debutovala na Broadwayi. Už v roce 1951 přišla první filmová role v dramatu Čtrnáct hodin. Prosadila se hned následujícího roku ve slavném westernu V pravé poledne. Za výkon v dramatu Děvče z venkova získala Oscara za rok 1954, největší popularitu jí ale přinesly filmy Alfreda Hitchcocka, především Okno do dvora a Chyťte zloděje. Její filmografie přitom čítá pouhých jedenáct snímků. Ty poslední dva, Labuť a Vyšší společnost, vstoupily do kin v roce 1956, tedy ve chvíli, kdy se s filmovým plátnem navždy rozloučila.
Věno pro rod Grimaldi spolklo celé jmění
Grace Kellyová se s knížetem Rainierem seznámila v květnu 1955 během festivalu v Cannes. Jejich vztah se během následujících měsíců rychle posunul a už o osm měsíců později přišla žádost o ruku. Svatba se konala v dubnu 1956 ve dvou dnech. Nejprve 18. dubna proběhl civilní obřad v knížecím paláci, následující den se pár vzal také v katedrále svatého Mikuláše. Církevnímu obřadu přihlíželo přibližně sedm set hostů, mezi nimi Cary Grant, Ava Gardnerová nebo Aristoteles Onassis.
Přímý přenos tehdy sledovalo přes 30 milionů televizních diváků. Herečku v té době stále vázala smlouva se studiem MGM, které ji ze závazku uvolnilo výměnou za výhradní práva na celosvětové vysílání svatebního obřadu.
Podle dokumentu Grace Kelly: The Missing Millions musela nevěsta zaplatit rodu Grimaldi věno ve výši dvou milionů dolarů. Tato částka pohltila všechny její hollywoodské úspory i značný podíl rodinného dědictví. Do Monaka tak šestadvacetiletá herečka přijížděla bez finančních rezerv a bez možnosti dál si vydělávat vlastní prací.
Poslední nabídka přišla od Hitchcocka
Když Alfred Hitchcock šest let po svatbě nabídl kněžně hlavní roli ve svém chystaném snímku Marnie, zdálo se, že se k filmu přece jen vrátí. Zpráva o jejím návratu v březnu 1962 obletěla svět. Kníže Rainier, který měl slavného režiséra v oblibě, byl nápadu nakloněn. Natáčení mělo probíhat ve Spojených státech přesně v době, kdy v Americe trávila celá rodina pravidelnou dovolenou. Koncem dubna 1962 však režisér oznámil odklad práce na další rok, protože po dokončení snímku Ptáci potřeboval více času. Krátce nato monacký palác oznámil, že kněžna z projektu odstupuje. Sama své rozhodnutí vysvětlila problémy s termíny.
Skutečné důvody vyšly najevo až z Hitchcockova archivu. Výzkumné memorandum z 8. října 1962 zachycuje, že Francie už 11. dubna vypověděla smlouvu o dobrém sousedství a vzájemné pomoci z prosince 1951, která mezi oběma zeměmi upravovala daně, cla, poštovní služby, telekomunikace i bankovnictví. Monako mělo šest měsíců na vyjednání nových podmínek, jinak by o tato životně důležitá spojení s Francií přišlo. Francouzská vláda navíc tlačila na knížete Rainiera, aby v zemi zavedl vyšší daně, ten však v tak vážné chvíli odmítal Monako opustit. Kněžna později vysvětlila, že do Ameriky mohla na několikaměsíční natáčení odjet pouze s manželem a dětmi. To však v době vyhroceného sporu mezi Francií a Monakem nebylo možné, protože Rainier nemohl knížectví na tak dlouhou dobu opustit.
Slovo pohádka odmítala i v posledním rozhovoru
Jeden ze svých vzácných rozhovorů poskytla kněžna magazínu People v pařížské rezidenci knížecí rodiny. Vyšel 5. dubna 1982 na titulní straně. Na otázku, zda jí chybí filmové plátno, odpověděla: „Neohlížím se zpátky. Neměla jsem na to čas. Víte, já jsem do penze neodešla.“ Spekulace o návratu k filmu odmítla: „A zase je to tady, média se mě snaží zaškatulkovat. Kdo chce hrát a budovat kariéru pořádně, musí se tomu věnovat naplno, a na to já čas nemám.“ Herectví ji těšilo a na svou práci byla hrdá. Udivovalo ji ale, když někdo soudil, že žije méně naplněný život než dřív: „Pro mě jako pro ženu to bylo snadné rozhodnutí a bylo snadné u něj zůstat. V posledních 26 letech jsem byla především producentkou v umělecké a kulturní oblasti. Tisk se ale o tuto stránku mého života zřejmě nezajímá.“
Představu vlastního života jako pohádky však odmítala: „Svůj život rozhodně nepovažuji za pohádku. Vnímám se jako moderní současná žena, která se musela vyrovnávat se všemi druhy problémů, s nimiž se dnes potýká spousta žen. Pořád se s nimi vyrovnávám, pořád se o to snažím.“ O pět měsíců později, 13. září 1982, utrpěla kněžna za volantem mrtvici a její vůz se zřítil ze silnice poblíž Monte Carla. Sedmnáctiletá dcera Stéphanie na sedadle spolujezdkyně nehodu přežila, kněžna Grace následujícího dne zraněním podlehla ve věku 52 let.
Zdroje: britannica.com, history.com, savehitchcock.com, aol.com
