
Vůně domácí slivovice v láhvi od okurek a svatební šaty půjčené od kamarádky. Veselky za socialismu nechystaly svatební agentury, ale rodina obou snoubenců. Jak vypadala svatba v době, kdy se z nedostatku tvořily vzpomínky na celý život?
Když se za socialismu v Československu chystala svatba, rodina sháněla maso přes známé a po nocích pekla koláčky se žmolenkou, které pak balila do krabic od bot. Ve svatební den se na kapotu Žigulíku nebo Škodovky 105 přivázala stuhou panenka v krajkách a mohlo se vyrazit k obřadu.
Nevěstám tehdy často nebylo ani dvacet let. Mnohé už čekaly dítě, a tak se s obřadem spěchalo. Pamětnice, která se vdávala v roce 1974, o svém sňatku po letech řekla: „Mně bylo osmnáct let, a vdávala jsem se, z čistý lásky, nemusela jsem,“
Svatební šaty za socialismu se šily i půjčovaly
Nevěsty z padesátých let si na svatbu často oblékaly jednoduché společenské šaty nebo kostýmek, někdy doplněný kloboučkem se závojem. Dobový tisk jim radil, aby za oblečení zbytečně neutrácely a vybraly si něco, co budou nosit i po svatbě. Na některých fotografiích byste tak nevěstu poznali hlavně podle kytice a závoje. V šedesátých letech se do svatební módy vracely bílé šaty. Často měly rozšířenou sukni do písmene A, která končila nad koleny, a přibývalo krajek.
Ani v sedmdesátých a osmdesátých letech se nevěsty nechtěly vzdát zdobených bílých šatů, v obchodech je ale sháněly obtížně. Kdo měl v rodině šikovnou švadlenu, mohl si je nechat ušít. Jiné ženy si šaty půjčovaly od kamarádek nebo příbuzných a v jedněch se někdy vdalo i několik žen. Tak putovaly i šaty ze Švýcarska, které jedné nevěstě obstarala známá její maminky. Přivezla je od své sestry, jejíž dcera se v nich už vdávala. Týden po svatbě v Československu si je oblékla další nevěsta.
Koncem osmdesátých let si nevěsty vybíraly šaty také podle západoněmeckého časopisu Burda. Ani časopis ovšem nebyl snadno k dostání. Ženy si jednotlivá čísla půjčovaly a střihy obkreslovaly, aby podle nich mohly šít doma.
Co nebylo, to se shánělo
Známosti se během příprav hodily skoro na všechno. Koláčky si rodiny napekly samy, maso na hostinu se prodávalo pod pultem a bez známostí se k němu dalo dostat jen těžko. Potíže bývaly i se svatební kyticí, protože výběr květin byl omezený. Nevěsty se musely spokojit s tím, co bylo k dostání, nejčastěji s gerberami, kalami a karafiáty. Někdy se přitom nedařilo sehnat ani drobnosti z papírnictví. Při přípravách na svatbu v roce 1986 nemohla jedna nevěsta nikde sehnat papírové košíčky. Pomohla jí teta, která pracovala v krkonošských papírnách a koupila je ve velkoobchodě.
Ani pro snubní prsteny se nechodilo jen tak do obchodu. Snoubenci si nejprve obstarávali potvrzení o plánovaném sňatku a až s ním mohli zamířit do klenotnictví.
Před úředníka museli i ti, kteří chtěli do kostela
Od roku 1950 byl v Československu povinný občanský sňatek. Změnu přinesl zákon o právu rodinném přijatý v roce 1949. Církevní obřad nezakazoval, sám o sobě k právnímu uzavření manželství nestačil. Snoubenci, kteří chtěli svatbu v kostele, proto museli nejprve absolvovat obřad před úředníkem. Možnost uzavřít právně platné manželství přímo církevním sňatkem se vrátila až v roce 1992.
Oddávající mluvil k novomanželům o jejich společném životě, do projevu vkládal i řeč o socialistické společnosti. Podle dobových metodik pro oddávající měl snoubencům připomenout, že na jejich spokojeném manželství závisí i to, jak se bude dařit celé zemi, a že mají povinnosti také vůči společnosti.
Po obřadu a gratulacích se vyráželo na hostinu. Kdo na to měl peníze a sehnal volný sál, slavil v restauraci. Jiné rodiny hostily svatebčany doma a jídlo i obsluhu zvládly vlastními silami.
Sedmadvacet hostů v dvoupokojovém bytě
Doma slavila i žena, která se vdávala v roce 1977. „No a hostina byla doma, bydleli jsme v dvoupokojovém bytě a na svatební hostinu nás bylo 27,“ vzpomínala. Rodina sama připravila jídlo a obsloužila hosty, nádobí myla babička.
Přetrvávaly i starší obyčeje. Ženich s nevěstou dostali do rukou smetáček a lopatku, aby společně zametli střepy rozbitého talíře. Na venkově se někteří svatebčané oblékali do krojů a průběh oslavy se lišil podle místních zvyků. Mezi svatebními dary se objevovaly sady nerezových příborů, křišťálové sklenice nebo nové lůžkoviny. Ty se po svatbě ukládaly do peřiňáku u rodičů.
Po svatbě zpátky do dětského pokoje
Mladí manželé často bydleli u rodičů nevěsty nebo ženicha. Někteří po svatbě zůstávali každý u své rodiny, přestože už měli dítě. Na byt se podle studie o životní úrovni za normalizace čekalo kolem pěti let od zapsání do pořadníku. Přednost měli dostávat mladí manželé s lékařským potvrzením o těhotenství, záleželo ale i na zaměstnavateli, kontaktech a politické angažovanosti žadatelů.Od dubna 1973 mohli manželé do třiceti let získat novomanželskou půjčku až 30 tisíc korun na bydlení a vybavení domácnosti. Jejich společný čistý příjem za předchozí rok nesměl přesáhnout v průměru pět tisíc korun měsíčně. Půjčku spláceli až deset let, s úrokem jedno procento na byt a dvě a půl procenta na zařízení. Když se jim po sjednání půjčky narodilo první dítě, stát jim z dluhu odečetl dva tisíce korun. Za druhé a každé další dítě to byly čtyři tisíce.
Svatba trvala i celý víkend
Velká svatba za socialismu se nezřídka protáhla na několik dní. Hosté se sjížděli už v pátek a domů se rozjížděli až v pondělí, na některých oslavách jich bylo i 150. Jedna z pamětnic tehdejší rodinu přirovnala ke klanu. U jednoho stolu sedávaly tři generace a mezi dospělými se honily děti.
Po roce 1989 se svatby změnily od obřadu až po hostinu. Šaty si dnešní nevěsty zkoušejí v salonech a kytici si objednají u floristky. Při plánování hostiny mají na výběr řadu možností, od hotelů a zámeckých sálů po oslavy v přírodě. Průměrný věk žen při prvním sňatku se zvýšil z přibližně jednadvaceti na téměř jednatřicet let. Přibývá také menších oslav na vlastní zahradě nebo na chalupě, kam novomanželé zvou hlavně kamarády. Vzdálení příbuzní už na seznamu hostů často nejsou.
Zdroje: medium.seznam.cz ceskatelevize.cz instory.cz ceskatelevize.cz, epravo.cz










