Foto: Jaroslav Balzar, Public domain, via Wikimedia Commons
Z praktického účesu se během dvacátých let stalo téma, o kterém se diskutovalo v novinách i mezi odborníky. Část společnosti v krátkých vlasech viděla ztrátu ženskosti, stále více žen si je ale oblíbilo. Mikádo se hodilo k době, kdy se měnil jejich šatník, práce i způsob trávení volného času.
Dlouhé vlasy spletené do copu nebo vyčesané do drdolu patřily ještě před několika lety k ženskému vzhledu stejně jako dlouhá sukně. Po první světové válce ale začalo z ulic postupně mizet obojí. Sukně se zkracovaly, korzety ustupovaly pohodlnějším šatům a ženy, které pracovaly, sportovaly nebo vyrážely za zábavou, už nechtěly trávit tolik času ani úpravou vlasů.
Ostříhané vlasy budily pozornost
Mikádo mělo jednu velkou výhodu, nemuselo se každé ráno složitě upravovat, při sportu nepřekáželo a v létě pod ním nebylo takové horko. Kratší účes se dobře hodil také k módě, která se během dvacátých let výrazně proměnila. Sukně se postupně dostaly až ke kolenům, pas šatů klesl níže a složité zapínání začaly nahrazovat jednodušší modely, které se daly přetáhnout přes hlavu. Ženská silueta už tolik nezdůrazňovala pas ani poprsí a oblečení mělo umožňovat mnohem volnější pohyb.
Jenže ustřihnout dlouhé vlasy nebylo pro každou ženu samozřejmé. Ještě v roce 1928 se vídeňský list Neue Freie Presse obracel na známé osobnosti s otázkou, zda mají ženy nosit krátké, nebo dlouhé vlasy. Herečka Lili Marbergová připouštěla, že při sportu může být kratší sestřih pohodlnější, zároveň si ale nebyla jistá, zda bude stejně dobře vypadat k večerním šatům.
Architekt Adolf Loos připomněl mnohem ostřejší případ ze Švýcarska. Vedoucí nemocnice tam měl propustit zaměstnankyni poté, co si nechala ostříhat vlasy. To, co pro jednu ženu znamenalo pohodlnější ráno před zrcadlem, tak mohlo jinde vyvolat konflikt se zaměstnavatelem.
K večerním šatům patřily dlouhé vlasy
Pochybnosti se netýkaly pouze toho, zda je nový účes hezký. Krátce ostříhaná žena se vzdalovala vzhledu, na který byla společnost dlouhá léta zvyklá, a někteří lidé v mikádu viděli příliš mužský prvek.
Podobné změny se přitom objevovaly i v oblékání. Ženy začaly při sportu nosit kalhoty, které se ve dvacátých letech objevovaly také jako součást pyžama nebo oblečení na pláž. Přes den dávaly přednost jednodušším a pohodlnějším střihům, večer se ale stále chtěly obléknout elegantně.
V kavárnách, barech a tančírnách se objevovaly v šatech zdobených třásněmi, korálky, flitry nebo peřím. Tančilo se tango, shimmy či charleston a právě večerní společnost byla jedním z míst, kde nový účes narážel na své odpůrce. Krátké vlasy si dokázali představit při sportu, vedle slavnostních šatů jim ale stále připadaly nezvyklé.
Ženy se jich přesto nevzdávaly. Na konci dvacátých let už bylo mikádo natolik spojené s novým ženským vzhledem, že se dostalo také na jeden z nejvýraznějších československých plakátů své doby.
Mikádo se dostalo i na slavný plakát
V roce 1929 připravil Zdeněk Rossmann plakát pro brněnskou výstavu Civilisovaná žena. Byl na něm dlouhý cop a velké nůžky, které se jej právě chystaly ustřihnout. Výstavu připravovali textilní návrhářka Božena Horneková, designér Jan Vaněk a Rossmann. Návštěvníkům chtěli představit dámský šatník odpovídající tehdejšímu životu. Horneková navrhovala oblečení od spodního prádla až po kabáty a místo složitých střihů přicházela s jednoduššími modely. Odvážně prosazovala také kalhoty. Chtěla z nich udělat běžnou součást denního šatníku.
Plakát měl přitom zvláštní detail, nůžky na něm nedrží samotná žena, ale mužská ruka. O tom, jak má nová žena vypadat, tak stále do velké míry rozhodovali muži, kteří v něm představili svou vlastní vizi moderního ženského světa. Ženský pohled však nechyběl. Například Milena Jesenská, která psala o tehdejší módě i postavení žen v různých povoláních, odmítala návrat ke komplikovaným střihům, množství ozdob a dlouhým vlasům.
Nová žena, staré povinnosti
Ve stejném roce se v Brně konala také Výstava moderní ženy, která představovala život žen za první republiky od vzdělávání a práce až po módu a sport. Návštěvníci se tu mohli seznámit i s jejich zapojením do veřejného života.
Součástí výstavy byla také modelová prádelna, školní kuchyně a ukázky ručních prací. Od ženy se tak očekávalo, že zvládne zaměstnání, bude se vzdělávat, případně sportovat a chodit do společnosti, zároveň se však dál postará o domácnost. A právě do takhle vytíženého dne zapadalo mikádo jako velmi praktická volba.
Krátké vlasy se navíc nedaly po příchodu domů odložit společně s kalhotami nebo sportovním oblečením. Žena s nimi přišla do zaměstnání i na rodinné setkání. Jakmile je jednou ustřihla, změnu viděl každý.
Ještě před pár lety byly dlouhé vlasy samozřejmou součástí ženského vzhledu, teď se vedly veřejné debaty o tom, zda je vůbec vhodné se jich vzdát. Přesto nůžky pracovaly dál a krátkovlasých žen v ulicích první republiky přibývalo.
Zdroje: craace.wordpress.com craace.wordpress.com marianne.cz idnes.cz
