Foto: Ilustrační foto/Midjourney
Představte si ženu, zhruba sedmaosmdesátiletou, jak si v poklidu žije ve svém domku ve společnosti svých čtyřnohých chlupatých přítelkyň, pěstuje si svou vlastní zeleninu a bylinky, stará se o slepice a mezi panáky vodky si najde čas na své přítelkyně, zpěv a celkově radosti života. Zní to jako idylka, kterou by si pro sebe na stará kolena přála asi každá z nás.
Tahle idylka je ale tak trochu nucená, není to tak úplně svobodná volba. Jaderná havárie v Černobylu místním lidem převrátila život vzhůru nohama a život pro ně už nikdy nezůstal stejný. V městě Černobyl a přilehlých vesnicích žije hrstka, možná kolem stovky, obyvatel, převážně žen. Žen, které se po nehodě rozhodly, že se vrátí do svého domova, že nechtějí žít nikde jinde.
Co je k tomu vedlo? Velká láska k domovu. Strach, že když budou žít jinde, zasáhne jejich srdce stesk tak veliký, že ho nepřežijí.
„Kdybych byla v Kyjevě, už bych dávno byla mrtvá,“ zní reakce jedné z bábušek, kterou vyzpovídali v rámci dokumentu Bábušky z Černobylu.
Noc plná radiace, která místním obrátila život naruby
Noc z 25. na 26. dubna 1986 si pamatuje dodnes celý svět. Byl to den, kdy došlo při bezpečnostním testu k výbuchu černobylské jaderné elektrárny. Tato událost byla tak velká, že jsme ji dokonce vetkali i do vtipů, takže když najdeme například velké houby, přijde hned otázka, jestli nejsou z Černobylu. Pravdou je, že katastrofa byla tak veliká a měla tak dalekosáhlé důsledky, že ještě dnes, čtyřicet let po události, je potřeba měřit míru radiace v okolní krajině.
I přesto tuto hrozbu se tam lidé, kteří tam před výbuchem žili, vrátili. Láska k domovu byla silnější než strach z toho, co se tam stalo a co je stále ve vzduchu. Během šestaosmdesátého roku bylo z přilehlých oblastí Běloruska a Ukrajiny evakuováno přibližně 116 tisíc lidí, hrstka z nich se ale do svého domova vrátila. A své životy tam žijí dodnes.
Jejich domov není tím, čím býval dříve, dnes je to tam skoro bez života. Na ulici sotva potkáte auto a v domech mnohdy nefunguje elektřina. Jako by se zde čas vrátil zpět, do doby před válkami, do doby, kdy si lidé topili v kamnech dřevem a místo televize si povídali nad rukodělnými pracemi. Dny jsou tady pomalé, mají svůj stálý rytmus a lidem zde není méně než sedmdesát.
Místní ženy přežily tolik událostí, chudobu, hlad, komunismus, války i Stalinovu vládu, současnou válku na Ukrajině i smrt svých drahých manželů. Raději však zůstanou tady, na místě, kde toho zažily tolik, než umřít steskem po domově stovky kilometrů od něj. Tady se narodily, tady se vdaly, porodily své děti, milovaly. A tady také spočinou, až přijde jejich čas.
Co pro Vás znamená domov?
Stáří v zóně smrti: Jak se bábuškám z Černobylu žije dnes
Život v Černobylu se nezastavil. I když většina obyvatel odešla a nikdy se nevrátila, těch pár, kteří nedokázali přežít delší dobu bez svého domova, se snažilo vrátit k životu tak, jak jej znali, bez moderního shonu a ruchu, bez elektřiny, s tím, na co byli celý život zvyklí – sousedská výpomoc,práce na zahradě, péče o zvířata a příprava jídla. Běžné činnosti, které vyplňují jejich dny.
Žena z úvodu článku se jmenuje Valentyna Borysivna a v Černobylu se narodila. Před havárií pracovala v šicí továrně, zatímco její manžel se živil jako jeřábník. Po katastrofě byli samozřejmě stejně jako ostatní donuceni k evakuaci a brzy se chtěli vrátit domů. Do svého domu u řeky se však díky hrozbě kontaminace už nikdy nevrátili, zabydleli se v jednom z opuštěných domů. Její manžel zemřel roku 2008 ve věku sedmdesáti let. Valentyna tak dnes žije sama se svými kočkami, pěstuje si své vlastní jídlo, a když něco potřebuje koupit, zajde si občas do místního obchodu. Její život se tak i desítky let po havárii točí kolem obyčejných každodenních činností, které pro ni představují jistotu a spojení s místem, kde vyrostla.
Také Halyna Voloshyna se snaží zachovat si dosavadní způsob života. Její rodina pěstuje zeleninu a chová slepice. Ne všechno, co potřebují, však seženou v místních obchodech, a proto musí za nákupy vyjíždět mimo Černobyl. Soběstačnost tu není jen koníčkem nebo způsobem, jak ušetřit. Je také praktickou součástí života v oblasti, kde už běžné zázemí nefunguje tak jako dříve.
Každodennost těchto žen se přitom neodehrává v úplném bezčasí. Stále mají své povinnosti, své zvyky a věci, o které se musejí starat. Jen svět kolem nich se proměnil. Z míst, kde kdysi žily celé rodiny, se stala téměř opuštěná krajina.
Zdroje: medium.seznam.cz, blesk.cz, aljazeera.com, frontliner.ua
