V čínských velkoměstech stačí, aby vzdělaná žena oslavila sedmadvacáté narozeniny bez snubního prstenu, a okolí ji začne počítat mezi zbylé ženy. Její rodiče pak tráví víkendy v šanghajském parku s listem papíru, na kterém stojí její výška, plat a vzdělání.
O zbylých ženách se v Šanghaji nejvíc mluví v severní části parku Lidu, nedaleko páté brány. Každou sobotu a neděli se tu scházejí stovky, někdy i tisíce důchodců, kteří by svým dospělým dětem rádi našli životního partnera. Na stromech visí listy s věkem, vzděláním a zaměstnáním synů a dcer, často doplněné o datum a místo narození, výšku, měsíční plat a výčet majetku. Fotografie si rodiče ukazují až ve chvíli, kdy o seznámení projeví zájem obě strany. Tehdy si také vymění telefonní čísla. Některé inzeráty požadují světlou pleť, jiné výslovně uvádějí, že budoucí manželka musí být schopná porodit. Výhodu mají ti, kteří ovládají dva jazyky. V jednom z inzerátů se dokonce po zájemci chtělo, aby přeložil čínskou báseň do angličtiny.
Odkud se vzal výraz zbylé ženy
Označení šeng-nü rozšířila Celočínská federace žen, státní organizace, která ho vztahuje na svobodné ženy starší sedmadvaceti let. V některých částech Číny dostávají svobodné ženy tuto nálepku už v pětadvaceti, jinde až o několik let později. Slovo šeng se přitom v čínštině obvykle používá pro zkažené jídlo. Kampaň o zbylých ženách spustila federace v roce 2007 a tisk výraz rychle převzal. Mířil hlavně na mladé vzdělané ženy z velkých měst, které měly dobrou práci a se svatbou nespěchaly.
V březnu 2011, jen několik dní po Mezinárodním dni žen, otiskla státní tisková agentura Sinchua sloupek s titulkem „Zaslouží si zbylé ženy opravdu náš soucit?“ Stálo v něm, že hezké dívky nepotřebují mnoho vzdělání, aby se provdaly do bohaté a vlivné rodiny. Ty méně pohledné se podle textu snaží studiem zvýšit své šance na dobrý sňatek. Než však získají magisterský nebo doktorský titul, budou už na vdávání příliš staré. Podobný názor zastávala i Federace žen, která na svých internetových stránkách doporučovala ženám, aby se vzdaly dalšího studia. Tyto příspěvky později zmizely.
Americká socioložka a bývalá novinářka Leta Hong Fincherová, která o tomto fenoménu napsala knihu Leftover Women, vidí v kampani reakci státu na to, že se hodnoty mladých žen mění. „Je to kampaň, která šíří strach a ovlivňuje rodiče i zbytek společnosti.“ Mladé vzdělané Číňanky mají podle ní jiné plány než brzkou svatbu. „Chtějí víc svobody, úspěšnou kariéru a poznat svět.“
Dohazovač v kovbojském klobouku
Mezi rodiči se po parku pohybují i profesionální dohazovači. Pana Ku poznáte podle červeného saka a kovbojského klobouku. V roce 2015 se této práci věnoval už šest let. Za sto jüanů (tehdy asi 16 dolarů) nechával rodičům inzerát na tabuli půl roku. Za měsíc si přišel zhruba na čtyři tisíce jüanů, tedy 630 dolarů. „Je to hodně upovídané prostředí, ale z těch maminek a tatínků je cítit dychtivost.“ Jednu srpnovou sobotu tu bylo o 70 procent více nabídek k seznámení s dcerami než se syny. Zvlášť obtížné bylo tehdy najít ženicha pro ženy po třicítce. „Teď je nejtěžší najít partnera pro ženy narozené před rokem 1984,“ říkal v roce 2015 pan Ku.
Dohazovač Čchen Pin se v roce 2010 věnoval řemeslu už sedm let. Ve své databázi měl přes dva tisíce jmen seřazených podle toho, jakou mají na sňatkovém trhu hodnotu, a rodičům účtoval jednorázový poplatek v přepočtu necelých tisíc korun. Rodiče dcer na sňatkové burze požadují muže s dobrým příjmem, bytem a autem. „Úspěšné ženy mají problém, nikdo je nechce.“ Stejnou zkušenost měla matka jedné mladé vysokoškolačky, která na burze hledala ženicha pro dceru. „Podle čínské tradice musí být muž silnější než žena. Muži se nezávislých žen bojí. Je těžké najít někoho vhodného.“
Šanghajské úřady ve čtvrti Chuang-pchu musely proti části dohazovačů zakročit. Některé agentury vybraly od rodičů stovky jüanů a pak i s penězi zmizely. Jiné najímaly pohledné muže, kteří se vydávali za nápadníky, aby agentura svůj poplatek obhájila. Mnozí dohazovači jsou sami v důchodovém věku, takže se snadno mohou vydávat za rodiče. Někteří vystupují jako zaměstnanci neziskových organizací. Na bráně parku se nakonec objevil zákaz stánků s placeným dohazováním. Dohazování, které si rodiče domlouvají sami mezi sebou, zůstalo povolené.
Matky, které nechtějí čekat
Mnozí rodiče, kteří postávají u stromů s inzeráty, prožili kulturní revoluci, která mnoha lidem vzala vzdělání i majetek. Jejich děti potom vyrůstaly v éře politiky jednoho dítěte, a celá tíha pokračování rodu tak dopadla na jediného potomka.
Šestadvacetiletá Yiting Hu studovala módu v New Yorku. Po návratu domů začala pracovat v Šanghaji jako PR specialistka v módním průmyslu. S hledáním ženicha jí pomáhala matka, která jí domluvila čtyři schůzky. Přes rodinné známé zveřejnila dceřin profil na interním diskusním fóru prestižní e-commerce firmy, díky němuž Yiting dostala přes dvacet nabídek k seznámení. „S těmi muži z IT jsem neměla nic společného. Snažila jsem se prolomit ledy a mluvit o své práci, ale oni neměli nejmenší tušení, kdo je Tommy Hilfiger nebo Ralph Lauren.“
Dvaatřicetiletou státní úřednici Dani Zhang zasáhla věta, kterou jí matka řekla ve vzteku. Raději by ji prý viděla vdanou za kohokoli, hlavně s dětmi. „To byla zdaleka nejbolestivější věc, jakou mi kdy někdo řekl. Moje matka si myslí, že je lepší být nešťastně rozvedená s dítětem než úplně sama.“ Většina čínských rodičů ovšem nerada vidí, když jejich děti navazují partnerské vztahy ještě během školních let. „Je strašně ironické, že nám zakazují první lásky a hned po promoci od nás čekají kandidáta na manžela.“
Byt, na kterém chybí její jméno
O ženichy by čínské ženy neměly mít nouzi. Politika jednoho dítěte v zemi, kde rodiny tradičně upřednostňovaly syny, vedla k selektivním potratům. Údaje o počtu narozených chlapců a dívek se tak začaly výrazně lišit. Státní komise pro plánování rodiny tehdy odhadovala, že v roce 2020 zůstane bez partnerky 30 milionů mužů ve věku vhodném ke sňatku. Podle Hong Fincherové však ani výrazná převaha mužů ženám lepší postavení při výběru partnera nezajišťovala. Ve své knize upozorňuje především na otázku bydlení.
Byty ve velkých městech jsou velmi drahé a rodiny skládají peníze především pro syny, synovce a bratrance. Od žen se čeká, že se k bydlení dostanou sňatkem. Po některých dokonce rodina chtěla, aby své úspory odevzdaly mužským příbuzným, aby si mohli koupit byt. Jméno manželky je uvedené jen na 30 procentech listů vlastnictví, přestože na koupi přispívá přes sedmdesát procent žen. Podle nového výkladu zákona o manželství z roku 2011 začalo při dělení majetku záležet na tom, kdo je uveden v listu vlastnictví. Ve většině případů je v něm zapsán manžel, což ženám výrazně ztěžuje možnost získat po rozvodu podíl na bytě.
Obava z nálepky zbylé ženy přesto vede některé k rychlým rozhodnutím. Pětadvacetiletá Čang Ťie vystudovala inženýrství a pracuje v nadnárodní poradenské firmě v Šanghaji. Vzala si o jedenáct let staršího kolegu, který ji požádal o ruku přímo v práci. Předtím spolu nikdy nechodili a půl roku po svatbě stále nebydleli spolu. Ona i její rodiče brali sňatek jako způsob, jak se vyhnout tomu, aby se z ní stala zbylá žena.
Stáří v kruhu přátel
Jem Yuan a módní redaktorka Sandra Bao založily S Club, společenský klub pro svobodné ženy. „Generace našich rodičů žije podle hesla, že máš dělat to, co se na tvůj věk sluší,“ říká Jem Yuan. Sandra Bao od svých vdaných přítelkyň často slýchá varování před nevěrou, neshodami ohledně výchovy dětí nebo problémy s tchyněmi. „Hrozně mi vadí představa, že zbylé ženy jsou skupina pacientek, které potřebují zvláštní péči.“
Dani Zhang sní o obytné čtvrti, kde by žily jen svobodné ženy. „Ráda bych obrátila naruby představu, že děti máte proto, aby se o vás postaraly na stáří. Jsem finančně nezávislá, a tak zestárnu stejně šťastně s několika blízkými přáteli po boku.“
Zdroje: prospectmagazine.co.uk, lareviewofbooks.org, ct24.ceskatelevize.cz, refinery29.com, scmp.com














