Sešněrované až k mdlobám: Jejich utrpení sváděli na milostné toužení, skutečná příčina vyšla najevo až pod rentgenem

Korzet a zdraví žen v 19. století
Foto: Ilustrační foto/Midjourney
Nela Matoušková | 19. 11. 2026, 9:00

Korzet patřil v devatenáctém století k povinnému šatníku dam z vyšších vrstev. Když lékaři popisovali mdloby, závratě či vyčerpání svých pacientek, těsné šněrování jim často sloužilo jako důkaz ženské marnivosti a slabé vůle.

Korzet v 19. století určoval nejen podobu ženské postavy, ale zasahoval i do každodenního života. Dáma z lepší společnosti v něm snídala, přijímala návštěvy nebo tančila na plesech. Když se jí udělalo nevolno, komorná povolila šněrování a podala jí čichací sůl. Mdloby, závratě a trvalá únava patřily k životu v salonech natolik samozřejmě, že se staly součástí dobové představy o křehké dámě. Zatímco laická veřejnost v nich spatřovala projev slabosti ženského pohlaví, část lékařské obce hledala příčinu v nevhodném oděvu.


Korzet a mdloby v salonech

Dobový spis o umělém stlačování lidské postavy z roku 1831 řadil mezi obtíže šněrovaných žen bolesti hlavy, tlak za očima, závratě, mdloby, hučení v uších i krvácení z nosu. Některé z těchto stavů lékaři zařazovali pod starší diagnózu chlorózy, lidově zelené nemoci, známou už od 17. století a patřící v 19. století k nejčastějším nálezům u dospívajících dívek a mladých žen. Na tom, co chlorózu způsobuje, se lékaři dlouho neshodli. Někteří lékaři je hledali v citové labilitě, v milostném toužení nebo v četbě romantických knih, zatímco skotský lékař Ralph Stockman roku 1895 upozornil na krevní ztráty a nedostatek železa ve stravě. Souvislost potíží se šněrováním přitom někteří lékaři rozpoznali už ve třicátých letech 19. století, jak dokládá zmíněný spis z roku 1831. Podle londýnského časopisu Sharpe's Magazine „přirozené dýchání je tím narušeno a plíce i srdce trpí stlačením“. Utažený korzet omezoval dech, tlačil na břišní orgány a po letech nošení oslaboval zádové svalstvo, které si zvyklo na pevnou oporu. Žena, která se v přetopeném sále nedokázala pořádně nadechnout, pak v očích okolí jen potvrzovala dobovou představu o křehkém pohlaví.

Žena si nanáší olovnatou bělobu na tvář
Jedovatá krása: V renesanci ženy riskovaly rozum i zrak, skutečná daň za dokonalost však přišla až později


Lékaři proti utaženému šněrování

Odborný tisk se tématu věnoval s pozoruhodnou vytrvalostí. Britský lékařský časopis The Lancet otiskl od konce šedesátých do začátku devadesátých let 19. století v průměru více než jeden text ročně o nebezpečí utaženého šněrování. K lékařským hlasům se přidávalo i reformní hnutí za změnu ženského oděvu. Spisovatelka a reformátorka Mary A. Livermore v americkém časopise Arena roku 1891 upozornila, že se churavění mladých dívek přičítá všem možným příčinám kromě té skutečné. Ocelí sepnutý korzet, těžké sukně, které se táhly po zemi, a vyčerpávající společenský život podle ní „vyčerpávají nervovou sílu, mění volný pohyb v bolestnou nemožnost a mladou dívku často potopí dřív, než vůbec vypluje z přístavu“. Vydavatel téhož časopisu Benjamin Orange Flower šel v pamfletu Fashion's Slaves z roku 1892 ještě dál. „Pokud ženy v tomto zhoubném zvyku setrvají, lidské pokolení musí nevyhnutelně upadat.“

Sešněrované až k mdlobám: Jejich utrpení sváděli na milostné toužení, skutečná příčina vyšla najevo až pod rentgenem

Korzet v českých zemích

  • Zákaz Josefa II. z roku 1783. Císař vyhlásil boj proti šněrovačkám, protože podle něj deformovaly lidské tělo. Žádný ústav, který vychovával dívky, nesměl jejich nošení povolit. V praxi se ale nosily dál a výrobci je hájili tím, že „zachovávají mladistvou postavu“
  • Korzety nosily i chudší ženy, služebné nebo dělnice. Jejich korzety byly levnější, jednodušší a umožňovaly jim při práci volnější pohyb. Pevné šněrování do úzkého pasu bylo typické hlavně pro ženy z vyšších vrstev.
  • Šněrování ve dvou. Utažení korzetu nebylo jen nezdravé, ale také pracné. Na šněrování byly potřeba nejméně dvě osoby.
  • Šněrovačka i za pultem. Pavla Kytlicová se jednou s matkou vypravila do obchodu, kde za pultem seděla a obědvala otylá dáma. „Přes svou ohromnou tloušťku byla ještě stažená hodně vysokou šněrovačkou, jaká byla tehdy v módě.“
  • Prádlo podle těla. Řešení hledali i sami výrobci korzetů. Někteří z nich uvažovali o prádle, „které se nebude šněrovačkou říditi, ale šněrovačky se budou dle tvaru těla zhotovovati“.

Slabá povaha jako diagnóza

Za výtkami směřovanými ke korzetu stálo ovšem víc než starost o zdraví. Módní historička Valerie Steele doložila, že někteří lékaři pokládali utažené šněrování za závislost přispívající k hysterii a dalším nervovým potížím žen, které se nespokojily s vymezeným místem v domácnosti. Kritika korzetu se zároveň opírala o tehdejší přesvědčení, že hlavním posláním ženy je mateřství. Utažené šněrování podle lékařů ohrožovalo ženské tělo i schopnost rodit, a tím i celý řád společnosti, která na mateřství stála. „Utažené šněrování začalo znamenat všechno, co bylo na ženách špatně,“ napsala Steele.

Ze sporu o zdraví se tak postupně stával spor o ženskou povahu a rady, které měly ženám pomoci, se pravidelně měnily v soud nad jejich marnivostí.

Rudá rtěnka za války: Hitler ji nesnášel, ženám vracela důstojnost. Rudé rty přitahovaly pozornost vojáků
Rudá rtěnka za války: Hitler ji nesnášel, ženám vracela důstojnost. Rudé rty přitahovaly pozornost vojáků

Konec éry korzetu

Francouzský lékař Ludovic O'Followell nechal roku 1908 zrentgenovat hrudníky šněrovaných žen a na snímcích byla zřetelně patrná deformovaná žebra. Éru korzetu nakonec uzavřela první světová válka, kdy ženy nastoupily do továren a na pole, kde se v sešněrovaných šatech pracovat nedalo, a služebné, které dámy každé ráno oblékaly, odcházely za válečnou prací. Oporu, kterou dosud poskytoval korzet, převzaly podprsenky a pružné pásy.

Od chvíle, kdy Benjamin Orange Flower vystoupil proti pevnému šněrování, uplynulo zhruba dvacet let. Pozdější výzkumy mu však daly za pravdu jen částečně a řadu zdravotních problémů, které se tehdy korzetu přisuzovaly, věda postupně vysvětlila jinak. Platilo to i pro tuberkulózu, jejíž původce byl popsán už v roce 1882. Když se americký lékař Gerhart S. Schwarz k tomuto období v roce 1979 vrátil, ukázalo se, že u jedné nemoci za druhou se našla příčina, která s korzetem nesouvisela.

Přehnané byly zřejmě také představy o tom, jak silně si ženy pas stahovaly. Historici, kteří měřili dochované korzety a šaty, zjistili, že obvod pasu obvykle neklesal pod 50 centimetrů. Vosí pasy známé z dobových módních kreseb tak byly spíš idealizovaným obrazem než běžnou skutečností.

Zdroje: nyamcenterforhistory.org, oldoperatingtheatre.com, nines.org, muse.jhu.edu, hekint.org

Související témata dějiny módy 19. století Móda zdraví a krása Korzet

Související

Nejnovější

Další články