Krutý úděl rodin rozdělených železnou oponou: Ženy v Československu čelily šikaně StB, za útěk platily i jejich vlastní děti

Krutý úděl rodin rozdělených železnou oponou: Ženy v Československu čelily šikaně StB, za útěk platily i jejich vlastní děti
Foto: Ilustrační foto/Midjourney
Adéla Váňová
Adéla Váňová | 20. 11. 2026, 6:00

V srpnu 1968 odjely tisíce československých občanů na letní dovolenou do zahraničí, mnoho z nich se ale po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy rozhodlo v cizině zůstat. Následovala léta odloučení od svých rodin, během kterých čelily opuštěné matky a manželky ostrému nátlaku ze strany státní moci.

Když 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, byla spousta rodin ještě na letní dovolené v zahraničí. Zpráva o okupaci je zastihla daleko od domova a tisíce lidí najednou řešily, jestli se za takové situace mají do republiky vůbec vracet. V některých rodinách se nakonec domluvili, že žena s dětmi odjede domů. Manžel nebo dospělý syn, který se bál o svou bezpečnost, měl prozatím zůstat v cizině. V prvních týdnech po okupaci se z Československa ještě dalo vycestovat bez výjezdní doložky. Muži, kteří zůstali v zahraničí, díky tomu měli nějaký čas, aby za nimi manželky s dětmi stihly přijet. Podmínky pro cestování se ovšem postupně zpřísňovaly a mnoha rodinám se už v cizině sejít nepodařilo. Ženy, které se v létě roku 1968 vrátily z dovolené domů, se pak o děti mnohdy staraly samy a odloučení od manžela se protáhlo i na několik let. Jak tehdejší události zasáhly do života jedné takové rodiny, popsala ve svých vzpomínkách Eva Tůmová.

Mikádo v Československu: Krátké vlasy pobuřovaly společnost, ženy se jich přesto nechtěly vzdát
Mikádo v Československu: Krátké vlasy pobuřovaly společnost, ženy se jich přesto nechtěly vzdát

Život osamělých žen po emigraci

V roce 1969 se hranice Československa znovu uzavřely a pravidla pro cestování se výrazně zpřísnila. Kdo opustil republiku bez úředního povolení, dopouštěl se trestného činu. Eva Tůmová na tehdejší poměry vzpomíná: „Trestné bylo i to, když někdo věděl, že ten druhý chce emigrovat.“ Stačilo o něčích plánech vědět a neoznámit je. Takové mlčení mohlo být považováno za spoluúčast.

Pozornost Státní bezpečnosti se obracela také na příbuzné emigrantů, kteří zůstali doma. Manželky a matky předvolávali vyšetřovatelé k výslechům, při nichž se opakovaně vyptávali na život jejich blízkých v zahraničí. Potíže je čekaly i v zaměstnání. Některé přišly o práci, jiné musely přijmout hůře placené místo. Odchod otce nebo jiného člena domácnosti mohl poznamenat také budoucnost dětí, kterým se komplikovalo přijetí na střední či vysokou školu.

Vedle těchto postihů musely opuštěné manželky dál vést domácnost a vychovávat děti. Z jediného příjmu platily běžné výdaje, samy řešily školní povinnosti potomků a neměly se s kým podělit o každodenní starosti. Jejich partneři mezitím žili stovky nebo tisíce kilometrů daleko. Nikdo jim nedokázal říct, kdy se znovu setkají a zda vůbec budou moci pokračovat ve společném životě.

Krutý úděl rodin rozdělených železnou oponou: Ženy v Československu čelily šikaně StB, za útěk platily i jejich vlastní děti Foto: The Central Intelligence Agency, Public domain, via Wikimedia Commons

Výslechy žen a dopisy manželům

Státní orgány se postupně snažily využít rozdělených manželství k tomu, aby emigranty přiměly k návratu. Do této snahy zapojovaly také jejich partnerky, které měly psát do zahraničí a přesvědčovat své muže, aby přijeli zpátky do Československa. Ocitaly se tak v obtížném postavení. Přály si mít své nejbližší opět doma, zároveň ale dobře znaly důvody, kvůli nimž se rozhodli v cizině zůstat.

V roce 1970 začalo dokonce Rudé právo zveřejňovat návody, jak takové dopisy sestavovat. Čtenářkám radilo, co mají svým manželům napsat, aby v nich probudily touhu po domově. Součástí této kampaně byly také přísliby prezidentské amnestie, která měla emigrantům zajistit beztrestný návrat. Platila však pouze po omezenou dobu a ne každý, kdo se rozhodl přijet, nakonec milost získal.

Ani soukromá korespondence tak nezůstala stranou politických zásahů. Místo zpráv o dětech, domácnosti nebo běžných událostech měly dopisy obsahovat naléhavé prosby, aby se manžel vzdal života v zahraničí. Ženy přitom musely počítat s tím, že návratem do Československa by jejich blízcí znovu podléhali pravidlům režimu, před kterým odešli.

Odložené děti socialismu: Týdenní jesle byly pro režim náhradou rodiny, psychologové popsali trvalé následky
Odložené děti socialismu: Týdenní jesle byly pro režim náhradou rodiny, psychologové popsali trvalé následky

Helsinský proces a roky odloučení

Naděje na změnu přišla až ve druhé polovině sedmdesátých let. Po Helsinské konferenci se ze zahraničí začalo stále hlasitěji připomínat dodržování lidských práv, mezi něž patřila také možnost slučování rozdělených rodin. Československé vedení už nemohlo zahraniční stížnosti zcela přehlížet, získat povolení k návštěvě příbuzných za hranicemi však zůstávalo obtížné.

Žadatelé museli vyplňovat formuláře, obstarávat potřebná potvrzení a dlouhé měsíce čekat na rozhodnutí. Ani splnění všech požadavků jim nezaručovalo, že budou smět vycestovat. O tom, zda matka navštíví syna nebo manželka konečně uvidí svého partnera, rozhodovali úředníci. Mezitím děti dospívaly, rodiče stárli a příležitostí ke společně stráveným chvílím ubývalo.

Eva Tůmová získala povolení k cestě za synem do Kanady až v roce 1983, téměř patnáct let po okupaci Československa. Na možnost osobního setkání tak čekala od doby, kdy její syn zůstal za hranicemi. Přestože se podmínky postupně částečně uvolňovaly, řada manželů, rodičů a dětí prožila odděleně ještě dlouhá desetiletí.

Zdroje: ustrcr.cz, prazsky.denik.cz, magazin.pametnaroda.cz, dspace.cuni.cz

Související témata rodina emigrace historie Československo

Související

Nejnovější

Další články