Titanic narazil do ledovce 14. dubna 1912 ve 23:40 a na jeho palubě bylo pouhých dvacet záchranných člunů. Nakonec se však nepodařilo využít ani tuto kapacitu. První čluny odplouvaly poloprázdné, protože řada nevěřila, že se obrovská loď skutečně potápí. Opustit její palubu a nechat se spustit v malém člunu do temného Atlantiku připadalo mnohým riskantnější než zůstat na místě.
Na Titaniku měly při nastupování do záchranných člunů přednost ženy a děti, jisté místo ale neměly ani ony. Některé se ve zmatku na palubě ke člunům vůbec nedostaly. Záleželo i na tom, na které straně lodi kdo stál. Důstojníci na pravoboku a na levoboku, jen pár desítek metrů od sebe, totiž čluny obsazovali každý po svém.
Ženy a děti první
Kolem půl jedné už posádka dostala pokyn dávat při nástupu do člunů přednost ženám a dětem. Na pravoboku řídil spouštění první důstojník William Murdoch. Nejprve nechával nastupovat ženy a děti, a pokud zůstalo místo, pustil dovnitř také muže. Druhý důstojník Charles Lightoller na levoboku byl přísnější a vstup manželům do člunů výslovně zakázal.
Některé čluny opouštěly loď poloprázdné. Člun číslo 1 byl určen přibližně pro čtyřicet lidí, od Titaniku však odrazil jen s dvanácti, nebyl zaplněný ani ze třetiny. Ne vždy přitom musela posádka cestující odmítat, někdy je naopak přesvědčovala, aby nastoupili. Některé ženy navíc nechtěly opustit své manžely nebo další členy rodiny a zůstaly s nimi i v posledních chvílích.
Do člunu bez manžela
Emily Ryersonová cestovala na Titaniku v první třídě. Později vzpomínala, že zpočátku na palubě nepanoval velký zmatek, ten přišel až postupně. Když se dostala ke člunu číslo 4, chtěla nastoupit se svým třináctiletým synem Johnem.
U člunu ji zastavili. Johna považovali za příliš starého na to, aby mohl odplout s ženami a dětmi, a odmítli ho pustit. Ve třinácti letech ho posádka počítala mezi muže. Emily naléhala, aby ho nechali nastoupit, až nakonec ustoupili. Ve člunu bylo v okamžiku spuštění jen 24 žen a dětí, přestože měl místo pro 65 lidí. Volná místa v něm byla, její manžel Arthur přesto zůstal na Titaniku.
O několik palub níže hledala cestu k člunům sedmnáctiletá Kate Gilnaghová. Irská dívka cestovala třetí třídou se třemi dalšími mladými ženami. Z míst, kde se zpočátku nacházely, se však k záchranným člunům nemohly dostat. Snažily se zůstat spolu, ale v tlačenici Kate ostatní ztratila z dohledu. Když je znovu našla, vydaly se všechny čtyři ke člunu číslo 10.
Titanic se už nakláněl, takže bylo obtížné dostat se z paluby do člunu. Při nastupování jedna z žen upadla a ostatní ji museli vytáhnout zpátky. Kate ještě zůstávala na lodi, když na ni důstojník zavolal, aby hned skočila. Poslechla ho a dopadla přímo do záchranného člunu, který pak od Titaniku odplul téměř plný.
Z moře se ozýval křik
Krátce po druhé hodině ráno sledovali lidé ze záchranných člunů poslední chvíle Titaniku z dálky. Když loď zmizela pod hladinou, ve vodě zůstali cestující, kteří se do člunů nedostali. Jejich volání o pomoc bylo slyšet i odtud, většina člunů se však hned nevrátila. Lidé v nich se obávali, že by se k nim tonoucí pokusili dostat všichni najednou a v panice člun převrátili.
Vrátit se rozhodl pátý důstojník Harold Lowe. Aby měl kam zachráněné vzít, přesunul nejprve část cestujících do jiných člunů, a teprve potom zamířil k lidem ve vodě. Živé vytáhl čtyři a jeden z nich později zemřel. Pro další přeživší se vrátil také člun číslo 4, ve kterém seděla Emily Ryersonová.
Na moři zůstaly ženy v člunech ještě několik hodin. K prvnímu z nich dorazila Carpathia ve 4:10 ráno a poslední cestující převzala až v 8:30, tedy o víc než čtyři hodiny později. Kdo vystoupil na její palubu, hledal mezi ostatními své blízké.
Do New Yorku připlula Carpathia o tři dny později. V přístavu na ni čekali i zástupci Červeného kříže a zjišťovali, kdo potřebuje pomoc. Mnozí ze zachráněných tehdy stále nevěděli, co se stalo s lidmi, které nechali na Titaniku.
Zdroje: titanicinquiry.org titanicinquiry.org archives.gov encyclopedia-titanica.org
