Titanic narazil do ledovce 14. dubna 1912 ve 23:40 a na jeho palubě bylo pouhých dvacet záchranných člunů. Nakonec se však nepodařilo využít ani tuto kapacitu. První čluny odplouvaly poloprázdné, protože řada nevěřila, že se obrovská loď skutečně potápí. Opustit její palubu a nechat se spustit v malém člunu do temného Atlantiku připadalo mnohým riskantnější než zůstat na místě.
Při nastupování dostaly přednost ženy a děti, ani pro ně však nebylo místo v člunu jisté. Některé ženy nechtěly opustit manžela nebo další členy rodiny, jiné se přes zmatek na palubě ke člunům vůbec nedostaly. Hodně přitom záleželo na tom, kde se člověk v rozhodující chvíli nacházel. Na obou stranách Titaniku totiž důstojníci postupovali při obsazování člunů odlišně.
Ženy a děti první
Kolem půl jedné už posádka dostala pokyn dávat při nástupu do člunů přednost ženám a dětem. Jen několik desítek metrů od sebe se však postupovalo odlišně. Na pravoboku řídil spouštění první důstojník William Murdoch. Nejprve nechával nastupovat ženy a děti, a pokud zůstalo místo, pustil dovnitř také muže. Druhý důstojník Charles Lightoller na levoboku byl přísnější a vstup manželům do člunů výslovně zakázal.
Nejznámějším příkladem se stal člun číslo 1. Byl určen přibližně pro čtyřicet lidí, od Titaniku však odrazil jen s dvanácti. Ne vždy přitom musela posádka cestující odmítat, někdy je naopak přesvědčovala, aby nastoupili. Některé ženy navíc nechtěly opustit své manžely a zůstaly s nimi i v posledních chvílích.
Do člunu bez manžela
Emily Ryersonová cestovala na Titaniku v první třídě. Později vzpomínala, že zpočátku na palubě nepanoval velký zmatek. Situace se však postupně zhoršovala. Když se dostala ke člunu číslo 4, chtěla nastoupit se svým třináctiletým synem Johnem.
U člunu ji zastavili. Johna považovali za příliš starého na to, aby mohl odplout s ženami a dětmi, a odmítli ho pustit. Emily naléhala, aby ho nechali nastoupit, až nakonec ustoupili. Ve člunu bylo v okamžiku spuštění jen 24 žen a dětí, přestože měl místo pro 65 lidí. Její manžel Arthur zůstal na Titaniku.
O několik palub níže hledala cestu k člunům sedmnáctiletá Kate Gilnaghová. Irská dívka cestovala třetí třídou se třemi dalšími mladými ženami, jenže z místa, kde byly, se k záchranným člunům zprvu vůbec nemohly dostat. V tlačenici Kate své společnice ztratila z dohledu. Když je znovu našla, vydaly se společně ke člunu číslo 10. Titanic se už nakláněl a nastupování bylo obtížné. Jedna z žen upadla, ostatní ji museli vytáhnout zpátky. Důstojník na Kate zavolal, aby skočila hned. Poslechla ho a dopadla přímo do člunu. Desítka pak od Titaniku odplula téměř plná.
Z moře se ozýval křik
Krátce po druhé hodině ráno sledovali lidé ze záchranných člunů poslední chvíle Titaniku z dálky. Když loď zmizela pod hladinou, ve vodě zůstali cestující, kteří se do člunů nedostali. Jejich volání o pomoc bylo slyšet i odtud, většina člunů se však hned nevrátila. Lidé v nich se obávali, že by se k nim tonoucí pokusili dostat všichni najednou a v panice člun převrátili.
Pátý důstojník Harold Lowe se rozhodl vrátit, nejprve však potřeboval uvolnit místo. Část cestujících přesunul do jiných člunů a teprve potom zamířil zpátky k lidem ve vodě. Vytáhl čtyři živé, jeden z nich později zemřel. Vrátil se také člun číslo 4, ve kterém seděla Emily Ryersonová, a jeho posádka vzala na palubu další přeživší.
Ženy v člunech strávily na moři ještě několik hodin. Carpathia dorazila k prvnímu z nich ve 4:10 ráno, poslední cestující převzala až v 8:30. Zachránění postupně vystupovali na její palubu a hledali mezi ostatními své blízké. Teprve tam začínali zjišťovat, kdo se z Titaniku dostal ven a kdo chybí.
O tři dny později připlula Carpathia do New Yorku. V přístavu čekali také zástupci Červeného kříže, kteří zjišťovali, kdo potřebuje pomoc. Pro cestující skončily hodiny strávené v záchranných člunech, zprávy o osudu lidí, které nechali na Titaniku, však mnozí stále neměli.
Zdroje: titanicinquiry.org titanicinquiry.org archives.gov encyclopedia-titanica.org
