Kbelík s vodou a v něm utopené novorozeně, tak vypadala realita novopečených matek v Auschwitz-Birkenau. Pro ženy v koncentračních táborech znamenal porod něco úplně jiného, než radost z narozeného dítěte. Některé rodily na špinavé podlaze vedle infekčních vězeňkyň, jiným byl novorozenec násilně odebrán a ihned zabit.
Těhotenství v koncentračních táborech pro ženy často rozhodovalo o tom, jestli přežijí. Zajaté ženy nevěděly, kdy přijde další jídlo, jestli budou mít kde spát a zda vůbec přežijí další den, a přesto jim pod srdcem rostlo dítě.
Některé ženy své těhotenství raději skrývaly
V prvních letech existence ženského tábora znamenalo těhotenství téměř jistou smrt. Ženy v očekávání byly často posílány přímo do plynových komor a stejný osud čekal i jejich děti. Mnohé zajatkyně se tedy snažily své rostoucí bříško co nejdéle ukrýt, aby se dítě alespoň pokusily zachránit. Pokud to jen trochu šlo, rodilo se tajně, ve většině případů to však nebylo možné. Ženy, které se porodu dočkaly, rodily v táborovém Revieru na bloku 24, na dřevěných prknech nebo přímo na podlaze. O kousek dál přitom byly pacientky trpící infekčními nemocemi a soukromí tak prakticky neexistovalo.
Žádná sterilní voda ani nůžky na pupeční šňůru. Dítě zabalili do ústřižku špinavého hadru. Dokonce i obyčejné plenky byly luxusem a místo nich se sháněly látky. Chléb se vyměňoval za prostěradla, která ženy roztrhaly na kusy a praly je v malém množství tekutiny, již dostávaly jako ranní příděl vody.
Novorozenec byl rodičce odebrán hned po porodu
Děti byly matkám po narození okamžitě odebrány a zabity, často injekcí fenolu do srdce. Dochovaná svědectví popisují dokonce případy, kdy byli novorozenci v nemocnici utopeni v kbelíku. Žena tak mohla po měsících strachu a utrpení dítě porodit a během chvíle o něj přijít. I když věděly, že jejich dítě pravděpodobně stejně nepřežije, chtěly, aby alespoň poslední chvíle strávilo v jejich náručí, nikoli v rukou táborového personálu.
Od roku 1943 se podmínky pro některé těhotné ženy začaly měnit. U nežidovských novorozenců bylo postupně upuštěno od jejich bezprostředního zabíjení a v táboře vzniklo porodní oddělení pod vedením známé porodní asistentky Stanisławy Leszczyńské. Když po ní táborový lékař Josef Mengele požadoval usmrcování novorozenců, odmítla se slovy: „Děti se zabíjet nesmí.“
Matky byly vyčerpané a podvyživené. Většinou neměly dostatek mléka a novorozenci umírali hladem nebo na nemoci.Jinak tomu bylo u Rusky Anny Polščikovové, která v říjnu 1944 porodila syna Viktora. Měla tolik mateřského mléka, že pomáhala živit i děti, jejichž vlastní matky už kojit nemohly.
Ti, kdo vyvázli, své matky už často neviděli
Ani děti, které v táboře přežily, nemohly vždy zůstat u svých matek. Ty s germánskými rysy jim dozorkyně násilím odebíraly. Odváželi je do zařízení určených k poněmčení a později je předávali německým rodinám. Jejich skutečný původ záměrně skrývali.
Takový osud potkal například syna Stanisławy Galek, který se narodil v Birkenau v září 1943. O rok později ho od matky násilně odtrhli. Stanisława svého syna po válce dlouho hledala. Chlapec sice přežil a vyrůstal v pěstounské rodině, se svou biologickou rodinou se však spojil až po matčině smrti. Ne všechny příběhy končí smrtí dítěte. Existují i případy, kdy byla žena spolu se svým potomkem osvobozena. Takových osudů je bohužel jen opravdu málo.
Kolik dětí se v Auschwitz skutečně narodilo, dnes nelze přesně určit. Dochované knihy takzvané Geburtenbuch, kde se uváděl počet nově narozených dětí a historické údaje ze Státního muzea Auschwitz-Birkenau však potvrzují nejméně 700 novorozenců. Při osvobození koncentračního tábora v lednu 1945 našli vojáci jen několik desítek dětí. Mnohé z nich měly táborové číslo vytetované na stehně, protože na malá zápěstí se řada z čísel nevešla.
Zdroje: auschwitz.org auschwitz.org mp.pl mp.pl auschwitz.org
