Foto: Ilustrační foto/Generováno AI
Po celá staletí platily ženy za krásu vlastním zdravím. Pro dosažení dokonale bledé tváře nanášely na kůži jedovaté olovo a rozšířené zorničky si přivolávaly nebezpečným rulíkem. Nejednou tak zaplatily ztrátou vlasů, zraku i paměti.
Bílá pleť bez pih a velké zorničky patřily v různých dobách k tomu, co se ženám předkládalo jako krásné. Kdo chtěl takového vzhledu dosáhnout, mohl sáhnout po líčidlech s olovem či rtutí nebo po kapkách z jedovatého rulíku. Riskoval tím otravu, poškozený zrak i další zdravotní potíže.
Jedovatá krása a alžbětinský ideál bílé pleti
Královna Alžběta I. byla svou bledostí pověstná. Tvář si natírala benátskou bělobou, hustou pastou z olova a octa, která se rozetřela do hladké vrstvy a schovala akné i jizvy. Co nejsvětlejší obličej chtěly mít v renesanci i ostatní ženy. Opálení totiž měli lidé, kteří pracovali venku, tedy ti z nižších vrstev, kdežto bílá tvář znamenala vznešenost a vysoké postavení. O olovnatém líčidle se dnes píše jako o jedné z možných příčin královniny smrti.
Při pravidelném používání běloby se olovo vstřebávalo do těla a postupně způsobovalo otravu. Ženám poškozovalo ledviny, měly zažívací potíže, přicházely o zuby a vypadávaly jim vlasy. Ty nejhůře postižené ztrácely paměť nebo schopnost ovládat ruce a nohy. V Anglii bylo olovo od roku 1631 označováno za jed, přesto si ženy líčidla s jeho obsahem nanášely na obličej ještě celá staletí.
Krémy, které měly zesvětlit pleť
Ještě v roce 1866 doporučovala kniha Arnolda J. Cooleyho chlorid rtuťnatý na skvrny na kůži i na akné. Rtuť se do kosmetiky přidávala od starověku až do začátku dvacátého století, hlavně do krémů, které měly zesvětlit pleť a odstranit pihy či pigmentové skvrny. Rtuťové sloučeniny působily trochu jako chemický peeling. Pleť po nich na čas zesvětlala, byla ale silně podrážděná. „Je s podivem, že se tyto receptury doporučovaly pro tak citlivá místa, jako je obličej,“ píše kurátorka Kerry Grist.
V těle se rtuť mohla hromadit a poškozovat hlavně ledviny a nervovou soustavu. Ženy se pak třásly nebo upadaly do těžkých depresí.
Na začátku 20. století už byly škodlivé účinky olova a rtuti známé, z kosmetiky však tyto látky nezmizely ze dne na den. Olovnatá líčidla pomalu ustupovala přípravkům s jiným složením, většinou je nahradila perlová běloba a mastek. Rtuť se dál objevovala hlavně ve výrobcích, které slibovaly světlejší pleť nebo odstranění pigmentových skvrn. Zákazy a omezení přicházely postupně a ani nově prodávaný přípravek nemusel být bezpečný. Jedna kniha rad o kráse z roku 1897 přiznávala, že lidé takové přípravky používali dál, i když o rizicích věděli.
Nebezpečné kapky pro smyslný pohled
K bledé tváři patřil uhrančivý pohled. V renesanční Itálii si ho ženy vyráběly šťávou z rulíku zlomocného, latinsky Atropa bella-donna. Italské jméno belladonna, „krásná žena“, dostal podle toho, k čemu sloužil. Výtažek si ženy kapaly přímo do očí, zorničky se po něm rozšířily a takové oči se tehdy líbily. Rulík je přitom prudce jedovatý.
Ani tato metoda se neobešla bez následků. Ženy, které kapky používaly pravidelně, měly potíže s viděním nablízko a některé trpěly halucinacemi. K projevům otravy patřilo také blouznění a sucho v ústech. Účinná látka rulíku, atropin, se v přesně odměřených dávkách používá dodnes, oční lékaři ji podávají k rozšíření zorniček při vyšetření. Olovo, rtuť i nebezpečné rostliny jsou dnes v kosmetice na štěstí zakázané nebo aspoň přísně omezené.
Zdroje: vlasta.cz, sciencemuseumgroup.org.uk, encyclopedia.com, fda.gov
