Po celá staletí platily ženy za krásu vlastním zdravím. Pro dosažení dokonale bledé tváře nanášely na kůži jedovaté olovo a rozšířené zorničky si přivolávaly nebezpečným rulíkem. Nejednou tak zaplatily ztrátou vlasů, zraku i paměti.
Bílá pleť bez pih a velké zorničky patřily v různých dobách k tomu, co se ženám předkládalo jako krásné. Kdo chtěl takového vzhledu dosáhnout, mohl sáhnout po líčidlech s olovem či rtutí nebo po kapkách z jedovatého rulíku. Hrozila jim při tom otrava, poškození zraku i další zdravotní potíže.
Jedovatá krása a alžbětinský ideál bílé pleti
V období renesance a alžbětinské éry byla extrémně bledá tvář považována za hlavní znak vznešenosti a vysokého společenského postavení. Opálená pleť byla naopak spojována s prací venku a nižší společenskou vrstvou. Ideálem byla co nejsvětlejší barva pleti a k dosažení takové pokožky se používala směs známá jako benátská běloba. Tento přípravek vznikl smícháním olova s octem, čímž vznikla hustá pasta. Po nanesení na tvář vytvořila pasta hladkou vrstvu, která zakryla i takové nedokonalosti jako bylo nežádoucí akné a jizvy.
Pravidelné používání olovnaté běloby však vedlo k těžkým zdravotním problémům. Olovo se vstřebávalo do těla a postupně způsobovalo chronickou otravu. Ženy tak často trpěly poškozením ledvin, trávicími potížemi a dokonce i ztrátou zubů či vlasů. V nejhorších případech mohly ženy přijít o paměť nebo hybnost v končetinách.
Nebezpečné kapky pro smyslný pohled
Vedle světlé pleti byl dalším výrazným trendem uhrančivý pohled. Ženy v renesanční Itálii začaly k tomuto účelu využívat šťávu z rostliny Atropa bella-donna, známé jako rulík zlomocný. Rulíku se říkalo belladonna, italsky „krásná žena“. Výtažek z rostliny si ženy kapaly přímo do očí. Zorničky se po něm rozšířily a oči získaly vzhled, který byl tehdy považován za přitažlivý. Název rostliny tak připomíná její někdejší využití v péči o krásu, přestože byl rulík prudce jedovatý.
I tahle zkrášlovací metoda měla bohužel vážné vedlejší účinky. Ženy, které používaly kapky pravidelně ztrácely schopnost zaostřit na blízko a některé měly dokonce halucinace. Mezi další negativní účinky patřilo blouznění, suchost v ústech a otrava.
Rtuťový peeling a kosmetické krémy
Další vysoce toxickou látkou v kosmetice byla rtuť. Od starověku až do počátku dvacátého století se používala jako účinná složka v krémech na zesvětlení pleti a odstranění pih či pigmentových skvrn. Rtuťové sloučeniny působily trochu jako chemický peeling. Výsledkem byla dočasně světlejší pleť, avšak za cenu silně podrážděné pokožky.
Rtuť se mohla v těle hromadit a poškozovat především ledviny a nervovou soustavu. To se u žen projevovalo třesem nebo závažnými depresemi.
Vznik regulací ve 20. století
Na začátku 20. století už byly škodlivé účinky olova a rtuti známé, z kosmetiky však tyto látky nezmizely ze dne na den. Olovnatá líčidla postupně ustupovala přípravkům s jiným složením. Rtuť se dál objevovala zejména ve výrobcích slibujících světlejší pleť nebo odstranění pigmentových skvrn. Zákazy a omezení přicházely postupně, takže ani nově prodávaný přípravek nemusel být pro zdraví bezpečný.
V dnešní době je už v kosmetice zakázáno nebo alespoň přísně omezeno užívání olova, rtuti i nebezpečných rostlin. Ženy dřívějších staletí za dobový ideál krásy platily vysokou cenu. Účinky na pleť přitom vydržely jen krátce, zatímco poškozené zdraví si tehdejší krásky nesly po zbytek života.
Zdroje: vlasta.cz, sciencemuseumgroup.org.uk, encyclopedia.com, fda.gov
