Červená rtěnka za druhé světové války provázela ženy v továrnách, kancelářích i armádě. Hitler ji nesnášel, kosmetické firmy jí dávaly bojovné názvy, ženy se jí přesto odmítaly vzdát. Když po osvobození dorazila zásilka rtěnek i ženám z koncentračního tábora Bergen-Belsen, britští vojáci nechápali, k čemu jim může být.
Sehnat za druhé světové války rtěnku nebylo vždy snadné. Kosmetické firmy omezovaly výrobu, některé provozy se zavíraly. Tuky, oleje i kov na pouzdra potřebovala také jiná odvětví. Ženy v Británii a Spojených státech se přesto líčily dál, pokud měly čím.
Rtěnku mohly mít stále u sebe. Pár tahů před zrcadlem jim dovolovalo zachovat alespoň něco z ranních příprav, na které byly zvyklé před válkou. Kolem se změnilo téměř všechno, od nakupování na přídělové lístky po noci přerušované nálety. Nalíčit si rty ale ještě mohly. Kosmetické firmy toho využily v reklamách, které ženám vysvětlovaly, že upraveným vzhledem pomáhají udržovat i válečnou morálku.
Rtěnka, kterou Hitler nechtěl vidět
Adolf Hitler výrazné líčení odmítal. Nacisté upřednostňovali obraz přirozeně vyhlížející árijské ženy, k němuž rudé rty nepatřily. Návštěvnice Hitlerova venkovského sídla měly dokonce dostávat seznam pokynů, čeho se při úpravě vzhledu vyvarovat. Patřila na ně rudá rtěnka i nalakované nehty.
Ve spojeneckých zemích se jeho odpor k líčení hodil propagandě. Kosmetické společnosti nabízely červenou rtěnku jako projev vlastenectví a vzdoru vůči nacismu. Líčily se s ní Britky, Američanky i některé ženy zapojené do odboje. Výrazné rty, nad kterými se část společnosti před válkou pohoršovala, se nyní objevovaly na plakátech podporujících válečné úsilí.
Krása ve službě války
V Británii i ve Spojených státech se od žen očekávalo, že zůstanou upravené a ženské i při práci v továrnách, nemocnicích, kancelářích nebo v armádě. Stejný obraz podporovaly i dobové reklamy, které spojovaly upravený vzhled s představou správné ženskosti.
Na plakátech se objevovaly ženy v uniformách s výrazně nalíčenými rty, zatímco kosmetické firmy dávaly rtěnkám názvy inspirované válkou. Britská značka Cyclax například nabízela odstín Auxiliary Red pojmenovaný podle ženské pomocné armádní služby. Jeden z inzerátů z roku 1942 přirovnával rtěnku k munici pro domácí frontu. Americká reklama firmy Procter & Gamble zase ženám připomínala, že o svůj vzhled mají pečovat také ve službě.
Řadu těchto reklam a plakátů připomněla v roce 2015 výstava Fashion on the Ration v londýnském Imperial War Museum. Mezi vystavenými materiály byl také snímek dobrovolné řidičky sanitky, která si nanáší rtěnku. Dobové reklamní heslo požadavek na ženy shrnovalo poměrně jasně: „Nikdy nezapomeňte, že dobrý vzhled a morálka jdou ruku v ruce.“
Rtěnka sladěná s uniformou
Ve Spojených státech pronikla kosmetika ještě výrazněji do armádního prostředí. Červený kříž rozdával ženám ve službě rtěnky, kosmetické firmy pro ně dokonce vytvářely vlastní odstíny rudé. Helena Rubinstein nabízela Regimental Red, Elizabeth Arden přišla s Victory Red. Elizabeth Arden vytvořila také odstín Montezuma Red určený pro příslušnice americké námořní pěchoty. Barva měla ladit s červenými detaily jejich uniforem a 15. dubna 1944 se objevila také v reklamě ve Vogue.
Ženy vstupovaly do prostředí, které do té doby patřilo převážně mužům, přesto se od nich stále očekával vzhled odpovídající tehdejší představě ženskosti. Adrienne Niederriterová, která se využitím kosmetiky během války zabývala, popsala rtěnku jako jednu z věcí, pomocí nichž si vojačky vytvářely vlastní identitu. „Rtěnka patřila ke způsobům, jimiž se tyto ženy definovaly. Znamenala pro ně ženskost i sílu.“
Zásilka, kterou vojáci nechápali
Na jaře roku 1945 dostala rtěnka úplně jiný význam. Britská armáda 15. dubna osvobodila koncentrační tábor Bergen-Belsen, kde podplukovník Mervyn Willett Gonin patřil k prvním důstojníkům pomáhajícím přeživším. Krátce nato dorazila do tábora velká zásilka rtěnek. Vojáci nechápali, proč někdo posílá kosmetiku na místo, kde chyběly léky, čisté oblečení a lůžkoviny. Gonin ve svých zápiscích zachytil jejich první reakci: „Tohle vůbec nebylo to, co jsme my muži chtěli. Křičeli jsme po stovkách a tisících jiných věcí a nevím, kdo o rtěnku požádal.“
Stačilo však několik dní a Gonin se na zásilku začal dívat jinak. „Věřím, že pro ty vězně neudělalo nic víc než rtěnka,“ napsal.
Všímal si, že ženy, kterým po pobytu v táboře nezůstalo téměř nic osobního, začaly darovanou rtěnku skutečně používat. „Ženy ležely na lůžku bez prostěradla a bez noční košile, ale se šarlatově rudými rty. Viděli jste je, jak se pohybují jen s dekou přes ramena, ale se šarlatově rudými rty. Konečně někdo udělal něco, aby z nich zase byly lidské bytosti, aby byly někým, a ne jen číslem vytetovaným na paži.“ Po letech v táboře jim i obyčejná rtěnka připomněla něco z jejich dřívějšího života. „Konečně se mohly začít zajímat o to, jak vypadají. Ta rtěnka jim začala vracet jejich lidství,“ napsal Gonin.
Co po válce zůstalo
Po válce se kosmetické firmy postupně vracely k běžné výrobě. Červené rtěnky se dál prodávaly, jejich válečné názvy však zůstaly zachované v reklamách a na obalech, které později putovaly do muzejních sbírek. K jednomu z tehdejších odstínů se v roce 2016 vrátila značka Bésame. Uvedla vlastní rtěnku Victory Red, inspirovanou barvou ze čtyřicátých let. Zákaznice si tak mohly znovu koupit odstín nesoucí jméno válečného vítězství.
Zdroje: yumpu.com, snopes.com, newsweek.com, waterstones.com
