Foto: Berthe Morisot, Public domain, via Wikimedia Commons
Uherská královna Alžběta prý díky parfému z rozmarýnu získala nápadníka ve 72 letech. Věda dnes ví, že vůně nikdy nevoní sama, ale mísí se s kůží té, která ji nosí. Nálepka dámské nebo pánské tak rozhoduje méně, než by se zdálo. Proč vám sedí parfém, který na jiné ženě nevoní?
Příběh parfému z rozmarýnu a lihu, známého jako uherská voda, se tradičně spojuje s rokem 1370 a uherskou královnou Alžbětou. Královna, která za svého syna Ludvíka spravovala také Polsko, si podle pověsti vonnou vodou potírala kůži a užívala ji i vnitřně jako lék. Rozmarýnová voda jí prý pomáhala uchovat zdraví i krásu. Právě díky ní měla královna podle legendy okouzlit nápadníka ještě v 72 letech a dostat nabídku k sňatku. Rozmarýn, nenápadná bylina vonící někde mezi mátou a levandulí, se tak stal základem jednoho z prvních evropských parfémů na bázi alkoholu.
Parfém, který se pil jako lék
Recept na uherskou vodu mohl být ještě starší než příběh královny Alžběty. Některé prameny ho připisují lékaři Arnaudovi de Villeneuve, který žil už ve 13. století, jiné uvádějí až rok 1370. Uherská voda měla pověst zázračného elixíru, proto není divu, že se s ní ve Šípkové Růžence Charlese Perraulta pokoušeli probudit i spící princeznu. Na pohádkovou kletbu však nestačila. K rozmarýnové receptuře se později vraceli také tvůrci parfémů, kteří v ní hledali inspiraci pro vlastní vůně.
Elena Vosnaki, která se věnuje historii parfémů, připomíná, že příběh o královnině nápadníkovi patří k legendám. V různých podáních se přitom mění i jméno samotné panovnice. Vosnaki cituje z díla Marie Meurdrac vyprávění královny Isabelly, která v něm popisuje, jak po roce užívání rozmarýnové vody znovu nabyla sil. Svou krásou prý tehdy okouzlila polského krále natolik, že ji požádal o ruku. Královna však jeho nabídku k sňatku odmítla.
Stejný parfém voní na každém jinak
Jak se parfém snáší s přirozeným tělesným pachem, zkoumal o několik století později tým, jehož členem byl etolog Jan Havlíček z Univerzity Karlovy. Výsledky vyšly v roce 2012 v časopise PLoS ONE. Vědci ověřovali rozšířenou představu, že parfém tělesný pach zakryje, takže člověk příjemněji voní. Ve dvou experimentech parfém hodnocení tělesné vůně skutečně zlepšil, míra zlepšení však závisela na tom, kdo jej měl na sobě. Výsledky ukázaly, že při hodnocení záleží na kombinaci parfému a pachu konkrétního člověka.
Ve třetím pokusu vědci porovnali, jak muži voní se svým oblíbeným parfémem a jak s vůní, kterou jim přidělili. Vzorky tělesné vůně mužů, kteří měli na sobě svůj oblíbený parfém, hodnotily posuzovatelky jako příjemnější než vzorky týchž mužů s parfémem přiděleným náhodně, přestože oba parfémy voněly samy o sobě stejně dobře. Podle autorů to naznačuje, že si lidé dokážou vybrat vůni, která se hodí k jejich vlastnímu pachu. Parfém, který se líbí na někom jiném, proto nemusí stejně dobře vonět i na vás.
Ženy věří nosu víc než muži
Havlíček se o pět let později podílel na přehledové studii v časopise Frontiers in Psychology, která shrnula, kolik toho o druhém člověku prozradí jeho vůně. Tělesný pach může poskytovat informace o pohlaví, věku, stravě, zdravotním stavu i aktuální plodnosti. Už na dálku si všímáme, jak druhý člověk vypadá, při bližším setkání však do našeho dojmu vstupuje i jeho vůně. Ženy jí podle výzkumů při výběru partnera přikládají větší význam než muži, kteří kladou větší důraz na vzhled.
Vědci se v téže studii zabývali také tím, jak nás přitahují lidé, kteří jsou nám geneticky podobní. U tváří nám podle některých zjištění může být podobnost sympatická, zatímco vůní nás může přitahovat člověk, který se od nás v určitých genech imunitního systému liší. To, co se nám líbí na pohled, by se tak mohlo doplňovat s tím, co nám voní, a vést nás k partnerovi, který nám není geneticky příliš blízký ani příliš vzdálený.
Vanilka uspěla napříč kulturami
V hodnocení vůní se lidé liší, u některých se však jejich vkus shoduje i napříč vzdálenými kulturami. V dubnu 2022 zveřejnili vědci z Karolinska Institutet a Oxfordské univerzity v časopise Current Biology výsledky pokusu s 235 lidmi z devíti kultur, od obyvatel mexických měst po komunity v deštném pralese, na pobřeží nebo v horách. Účastníci řadili deset vůní od nejpříjemnější po nejhorší. Nejlépe celkově hodnotili vanilin, hlavní vonnou složku vanilky, následovaný ethylbutyrátem, který voní po broskvích. Poslední příčku obsadila isovalerová kyselina, kterou najdeme v sýru i v potu z nohou.
Kulturní příslušnost vysvětlovala jen malou část rozdílů v hodnocení. Větší roli hrála struktura vonné molekuly a osobní preference jednotlivých účastníků. „Tradičně se to považovalo za kulturní záležitost, ale my dokážeme ukázat, že kultura s tím má jen velmi málo společného,“ řekl neurovědec Artin Arshamian z Karolinska Institutet.
Zdroje: journals.plos.org, frontiersin.org, news.ki.se, perfumeshrine.blogspot.com
