Odložené děti socialismu: Týdenní jesle byly pro režim náhradou rodiny, psychologové popsali trvalé následky

Odložené děti socialismu: Týdenní jesle byly pro režim náhradou rodiny, psychologové popsali trvalé následky
Foto: Ilustrační foto/Midjourney
Nela Matoušková | 17. 11. 2026, 6:20

V 50. a 60. letech byly v Československu běžné týdenní jesle, kam rodiče přiváděli i několikaměsíční děti a domů si je brali až na víkend. Lidé, kteří v nich vyrůstali nebo pracovali, na ně vzpomínají velmi rozdílně. Letos se o nich znovu začalo mluvit, když Praha 2 zavedla noční hlídání dětí.

Maminka Ivany Ipriové pracovala jako telefonistka. O manžela přišla ještě před narozením dcery, prarodiče jí s péčí pomoci nemohli, a tak Ivanu dávala do týdenních jeslí podle toho, jak jí vycházely služby. „V neděli večer mě tam dávala, v pátek odpoledne nebo večer, někdy v sobotu ráno mě vyzvedávala.“ Ivana Ipriová si z té doby nepamatuje nic, zná jen fotografie z jesliček a maminčino vyprávění. Trvalé následky podle svých slov nemá a s maminkou měla krásný vztah až do její smrti.

Týdenní jesle očima dětské sestry

S týdenními jeslemi měla zkušenost také dětská sestra Jarmila Jelínková, která se narodila v roce 1937 v Brně a vyrůstala v jihomoravské Břeclavi. Na začátku 60. let nastoupila do podnikových jeslí břeclavského závodu Gumotex, kam matky nosily děti už od tří měsíců. Jesle měly prodloužený provoz do čtyř hodin odpoledne, protože některé matky pracovaly od osmi do čtyř. Jedna z matek nastupovala do práce už v šest ráno, dítě proto do jeslí nosila o půl šesté a v deset si na půl hodiny odběhla, aby ho nakrmila. Jelínková během své praxe pracovala také v týdenních jeslích. „Maminky přivedly děti v pondělí ráno a odváděly si je v sobotu odpoledne domů,“ vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa.

V celotýdenních jeslích pracovala i Marcela Plešingerová. „Bylo to moc prima, bezva tety a dětem jsme se snažily nahradit rodinné prostředí. Určitě to nebylo dobré řešení, ale děti byly šťastné.“


Týdenní jesle byly v Československu rozšířené hlavně v 50. a 60. letech, později se jejich počet postupně snižoval. Vlada Ladza se narodil v roce 1966 a jeho maminka s ním podle jeho slov mohla zůstat doma tři měsíce. Následně ho vychovávala babička, protože prarodiče tehdy odcházeli do důchodu podstatně dřív, v některých profesích už v padesáti letech. Otec Moniky Matuškové vyrůstal v Praze a dodnes si pamatuje, že maminku celý týden neviděl. Byla na dva syny sama a pracovala, kolik mohla, aby je uživila.

Protiprávní sterilizace za socialismu: Ženy přijely do porodnice rodit. Domů odjely neplodné, aniž to tušily
Protiprávní sterilizace za socialismu: Ženy přijely do porodnice rodit. Domů odjely neplodné, aniž to tušily

Film Děti bez lásky nejdřív nesměl do kin

„Opravdu se tehdy mělo za to, že rodina je něco překonaného a nejlepším místem pro dítě je dobře vedený ústav nebo alespoň jesle, protože rodiče jsou jen laici.“ Tak hodnotí 60. léta psycholog Jaroslav Šturma, žák a blízký spolupracovník Zdeňka Matějčka. Z péče o nejmenší se podle něj vytratil trvalý a dlouhodobý citový vztah mezi dítětem a rodičem, který se dnes považuje za podstatný.

Dětský psycholog Zdeněk Matějček nastoupil po roce 1948 jako asistent do Sociodiagnostického ústavu v Praze, kde se zabýval vývojem dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Tam se také seznámil s Josefem Langmeierem, se kterým dalších deset let zkoumal děti vyrůstající v ústavní péči. V knize Psychická deprivace v dětství doložili, že chybějící stálá milující osoba v prvních letech života poznamená psychický vývoj dítěte trvale a nevratně. Citové strádání a nejistota podle nich vývoj dítěte zpožďují a navíc ho trvale deformují.

V roce 1963 natočil režisér Kurt Goldberger ve spolupráci se Zdeňkem Matějčkem dokumentární film Děti bez lásky, který ukazoval život dětí v ústavech a celotýdenních jeslích. Matějček v něm sám vystupoval, ale snímek se k divákům hned nedostal. Jeho promítání původně zakázal Československý svaz žen. Autoři ho proto přihlásili na filmový festival v Benátkách, odkud si odvezl tři ocenění. Teprve po tomto úspěchu se film mohl promítat také v Československu a později ho uvedla Československá televize.

„Opravdu se tehdy mělo za to, že rodina je něco překonaného a nejlepším místem pro dítě je dobře vedený ústav nebo alespoň jesle, protože rodiče jsou jen laici.“ Tak hodnotí 60. léta psycholog Jaroslav Šturma, Matějčkův žák a blízký spolupracovník. Šturma původně studoval románské jazyky, během studií však přijal místo vychovatele na dětské psychiatrii, které mu nabídl přítel lékař. V době, kdy ho psychologie začínala zajímat, viděl film Děti bez lásky a v Praze potom Matějčka vyhledal. Ještě jako student k němu chodil na praxi. Když v dětské psychiatrické léčebně v Dolních Počernicích hledali psychologa, Matějček tam doporučil právě jeho. Podle Šturmy se tehdy z péče o nejmenší vytratil trvalý citový vztah mezi dítětem a rodičem, jehož význam dnes psychologie zdůrazňuje.

Kniha i film přispěly k tomu, že se do zákonů vrátila pěstounská péče, která z právního řádu zmizela v roce 1950. V 60. a 70. letech se také výrazně prodloužila mateřská dovolená a matky nejmenších dětí už nemusely chodit na noční směny.

V roce 2017, kdy stál v čele Českomoravské psychologické společnosti, se Jaroslav Šturma k významu rodiny pro nejmenší děti znovu vyjádřil. „Psychologie za posledních padesát let došla k názoru, že to, co příroda vymyslela, dobře vymyslela.“ Česko se tehdy jako poslední země v Evropě stále drželo kojeneckých ústavů. „Pro dítě je vždy lepší rodina a trvalé rodinné vztahy.“

Svatba za socialismu
Svatba za socialismu zaměstnala celou rodinu: Sehnat jídlo i šaty dalo práci, slavilo se i v přeplněném bytě paneláku

Vzpomínky dětí z týdenních jeslí a školek

Liliana Kopecká chodila od tří do sedmi let do celotýdenní školky, kde zůstávala od pondělí do pátku. Své emoce i intelekt řadí k průměru. „Trauma není to, co se děje, ale to co z něj člověk v sobě vytvoří.“

Pavla Šarvaicová začala chodit do jeslí ve dvou letech, ale nesnášela je stejně jako pozdější třítýdenní pionýrské tábory. Nikdo se tehdy podle ní dětí neptal, jestli tam vůbec chtějí být. Sama soudí, že každé dítě je jiné a že některé takový režim snáší dobře, zatímco jiné se trápí. Petra Janatová musela dát svou dceru do běžných denních jeslí, protože neměla jinou možnost hlídání. Dcera tam chodila necelý rok a podle Petry z toho obě měly trauma.

Pavla Stine prožila první týdny života v kojeneckém ústavu. Bylo jí teprve čtrnáct dní, když se její matka těžce popálila a skončila v nemocnici v Karlových Varech. Malou Pavlu tehdy odvezli do kojeneckého ústavu. Rodiče k ní podle jejích slov nikdy nenašli vztah a ona k nim také ne. Ve škole ji šikanovali a dodnes žije sama. „Já jsem dítě bez lásky.“

Rodiče v Praze 2 se obávají návratu týdenních jeslí

Centrum sociálních služeb Prahy 2 začalo v květnu 2026 nabízet ve svých jeslích také noční hlídání. Jednou za měsíc tam mohou ze čtvrtka na pátek přespat děti, které do jeslí běžně chodí. Péče trvá od 17 do 6 hodin a rodiče za ni zaplatí 545 korun. Část rodičů službu přivítala, protože jim chybějí prarodiče nebo jiné hlídání. Jiní na sociálních sítích připomněli týdenní jesle z minulého režimu. „Začneme jednou nocí týdně a za čas tu zase budeme mít týdenní jesle. Rodiče si budou brát děti jen na víkendy.“ Tak novinku komentoval jeden z rodičů jménem Václav. Podle odbornice na citovou vazbu Gemmy Catonové záleží hlavně na tom, zda je batole zvyklé trávit čas bez rodiče. Pokud ho odloučení stresuje, doporučuje počkat, až bude starší.

Zdroje: echo24.cz, archiv-psychologie.cz, memoryofnations.eu, denik.cz, cc.cz, lide.cz

Související témata socialismus Československo rodina dětsví 60. léta mateřství

Související

Nejnovější

Další články