Foto: Ilustrační foto/generování pomocí AI, ChatGPT
Rozhodnout o osudu vlastního rodiče není jednoduché, zvlášť když s vaším rozhodnutím nesouhlasí. Alena (42) se svou sestrou a maminkou dlouho hledaly způsob, jak tatínkovi zajistit potřebnou péči. Nakonec ale musely udělat krok, který jim dodnes vyčítá.
Alena má tatínka, kterému je necelých 80 let a celý život byl velmi aktivní. Do posledních chvil před osudným dnem chodil běhat, rád pracoval na zahradě a staral se o celou rodinu. Po zdravotních komplikacích se však jeho život otočil vzhůru nohama a pečovat musely teď druzí o něj. Dcery však uznaly, že to samy nezvládnou, a to, pro co se rozhodly, vnímal tatínek jako zradu.
Sportovec tělem i duší
Jiří, Alenin otec, byl vášnivým sportovcem. „Tátu si z dětství vybavuji buď s balónem u nohy nebo s rýčem v ruce. Neuměl být v klidu, neustále něco dělal. Když jsme byly se ségrou malé, trávily jsme spoustu času na bruslích, v lese nebo někde na hřišti. Jakmile jsme začaly chodit na nějaké kroužky, bral nás vždy po tréninku ještě na zahradu, aby s námi piloval taktiku na soupeře,“ vzpomíná Alena.
„Pro mámu udělal všechno, co jí na očích viděl. Chtěla ovocný záhon, druhý den byl hotový. Stál při ní kdykoliv to potřebovala. Všude ji vozil, vyzvedával. Když potřebovala, vzal si v práci volno. V ničem ji zkrátka nenechal.“
I v důchodu byl pan Jiří velmi akční. Věnoval se vnoučatům, hlídal děti sousedům, sekal trávu a pro rohlíky jezdil na náves jedině na kole. „Všichni naši známí i lidé z vesnice ho měli za pozitivního a milého člověka, který ani s přibývajícími roky neztrácel chuť do života.“ Velká rána přišla ale na konci května, kdy se před domem Aleniných rodičů objevila sanitka.
Mozková mrtvice změnila vše
„Zrovna jsem u našich ten víkend byla. Přespávali jsme tam s celou rodinou. Jednou za čas to tak děláme, zejména v létě, aby se děti vykoupaly u babičky v bazénu. Přála bych si ale, aby tohle moje děti vidět nemusely.“ Jiří byl zrovna to ráno na zahradě a umýval si auto. Jeho manželka ho volala k snídani, on ale nepřišel. Myslela si, že neslyší, proto se za ním vydala ven a našla ho ležet vedle garáže na zemi.
„Mamka nás hned zavolala. Když jsem ho viděla, věděla jsem, že to není dobré. Sanitka přijela celkem rychle a lékaři měli podezření na mozkovou příhodu. Tátu odvezli a my zůstaly stát na zahradě v objetí,“ vypráví Alena. V nemocnici se opravdu potvrdila mrtvice. Krevní sraženina ucpala mozkovou tepnu a zastavila přísun okysličené krve do příslušné části mozku. Pan Jiří má bohužel po mrtvici poruchy hybnosti i řeči a už nedokáže vnímat nic tak, jako dřív.
Zdravotní stav tatínka Aleny se stabilizoval o několik týdnů později a byl propuštěn do domácí péče. „I když nám v nemocnici doporučovali dát tátu do domova pro osoby se zdravotním postižením, mamka to zamítla. Chtěla ho mít doma. Jezdila jsem tedy na pomoc já i sestra. Také tátu navštěvovala několikrát týdně zdravotní sestřička z domácí péče. Jenže táta nebyl vzorný pacient. Když vnímal, byl vzteklý, že má pleny a když byl mimo, nedalo se s ním komunikovat vůbec. Většinou nereagoval na to, co jsme po něm chtěli.“
Domácí péči už nezvládaly
Alena i její sestra se snažily dostat svého otce na různé rehabilitace, ve zprávě měl ovšem nálepku nespolupracujícího a to situaci značně stěžovalo. „Lékaři říkali, že se to ještě může trochu zlepšit, ale spíš se to zhoršovalo. V noci nespal, přes den byl zlý, musel být na vozíčku a máma ho sama nezvládala. Bylo potřeba začít uvažovat o tom, co lékaři doporučovali hned po jeho propuštění z nemocnice.“
Péče o člověka po mozkové mrtvici může být pro jeho nejbližší vyčerpávající, zvlášť pokud má problémy s pohybem, řečí a odmítá spolupracovat. Lékař Libor Musil upozornil, že pacienti po mrtvici často ztrácejí motivaci k rehabilitaci a mohou trpět depresemi. Rodina přitom mnohdy neví, jak s nemocným komunikovat a přimět ho ke spolupráci.
Než se rodina definitivně rozhodla tatínka umístit do specializované instituce, kde o něj bude postaráno, trvalo to ještě několik týdnů. Vyřešit papíry a přesvědčit tatínka, aby do domova vůbec nastoupil, nebylo tak jednoduché, jak se může zdát.
Výzkumnice Victoria S. P. Lee, Jane Simpson a Katherine Froggatt ve studii Přechod seniorů do pobytové péče zjistily, že někteří senioři se po přestěhování do pečovatelského zařízení těžko vyrovnávají se ztrátou samostatnosti a kontroly nad vlastním životem. Trápí je nejistota z budoucnosti a obavy z nového prostředí, přestože je o ně dobře postaráno.
„Tátu jsme navštěvovali. Mamku jsme tam vozili několikrát týdně a on měl horší i lepší dny. Jednou, když mi přišel zrovna celkem při smyslech, mi ale řekl, že jsme se na něj všechny tři vykašlaly a že jsme ho odložily jak starého psa,“ vypráví dcera Alena. „Rozbrečelo mě to a máma pak v autě říkala, že jsme možná udělaly chybu, s čímž já nesouhlasím. Vím, že je tam smutný, ale my už to zkrátka samy nezvládaly. Máme se ségrou děti, musíme chodit do práce. Zároveň však vnímám, že to tak může opravdu cítit. Je to těžké a celá tahle situace mi brání v úsměvu.“
Rozhodnutí svěřit nemocného rodiče do péče odborníků nemusí znamenat, že se ho rodina vzdala. Pokud už domácí péče nestačí, je na místě využít pobytové sociální služby, které nemocnému zajistí potřebnou každodenní pomoc.
Zdroje: Autorský text, příběh zaslaný do redakce paní Alenou (42), zdravotnickydenik.cz, doi.org
