Foto: Ilustrační foto/Midjoureny
Únava se někdy projeví ve chvíli, kdy to nejméně potřebujete, a přesně to se stalo mladé mamince z Prahy. Po rodinné oslavě zapomněli s manželem v autě spící dceru a vzájemně na sebe házejí vinu. Může se u dcery projevit budoucí trauma nebo na tento přešlap holčička rychle zapomene?
Petra (38) je maminkou dvou dcer. Starší dcera Nela chodí do druhé třídy a mladší dcera Laura začala letos chodit do mateřské školy. Petra se snaží všechno skloubit tak, aby zvládala běžné povinnosti a zároveň rodině zůstával čas na společné chvíle. Někdy se ale sejde tolik věcí najednou, že ani při nejlepší snaze nejde všechno podle plánu.
Rodinná oslava se protáhla až do večera
Petra s rodinou bydlí na jednom z pražských sídlišť, kde bývá hlavně večer problém najít volné místo k parkování. Na oslavu šedesátých narozenin své tety se těšila už několik týdnů. Rodinné akce si ráda plánuje s předstihem, aby všechno stihli a mohli si společný čas užít. Tentokrát ale připadla oslava na pátek a přípravy byly o něco hektičtější než obvykle. „Děti vyzvednout ve škole a školce, rychle převléknout a vyrazit. Holky do toho trochu vyváděly a manžel nestíhal. Takový chaos je u nás ale celkem běžná věc,“ dodává Petra.
I když na akci přijeli o něco později, atmosféra byla příjemná a ona i děti si ji náramně užívaly. „Byly jsme tam nezvykle dlouho, odjížděli jsme až po deváté hodině večer. Holky v autě obě usnuly a já jsem tedy byla také dost unavená.“ Když se manžel Petry blížil k domu, všiml si plného parkoviště. „Děláme to tak vždycky. Manžel zastaví před vchodem, holky vyskáčou a my jdeme domů, zatímco on hledá místo na zaparkování bůh ví kde.“
Zapomenuté dítě v autě
Jenže z auta vyšla ven jen Petra a starší dcera Nela, která se probudila. Laura zůstala v autě a Petra si myslela, že jí pak manžel přenese spící rovnou do postele. „Nelča si šla mezitím už lehnout. Když manžel přišel nahoru, byla jsem v koupelně. Potkala jsem ho až v obýváku, když už neměl boty, a zeptala jsem se, kde má Lauru, jestli už je v posteli. Vykulil oči a řekl, že ji nebral, protože si myslel, že šla se mnou. Následovalo několik vteřin ticha, než nám došlo, že dcera zůstala v autě,“ vypráví Petra.
Otec holčičky se rozeběhl k autu, které nebylo zrovna blízko. Z dálky už ale slyšel houkání alarmu. „Laura hodně plakala, ještě ve chvíli, kdy ji přinesl domů. Strašně jsem se omlouvala, ale myslím, že mě moc nevnímala. Byla v autě sama jen pár minut, ale musela se leknout, když se probudila sama v houkajícím autě.“ Maminka Lauru po delší době uklidnila a nechala ji spát u sebe v ložnici, aby jí byla nablízku. Mezitím se mezi manželi strhla velká hádka, protože házeli vinu jeden na druhého.
„Byla jsem opravdu překvapená, že manžel Lauru neviděl a nechal ji tam. Na druhou stranu chápu, že byl taky hodně unavený. On naopak tvrdil, že jsem ho měla upozornit na spící dceru, která se mnou nevystoupila.“
Psycholožka vysvětluje možné trauma dítěte
Petra se obávala, jestli dceři nezpůsobili nějaké trauma nebo budoucí psychické potíže. Jaký názor má na to psycholog? „Probudit se samo v zamčeném autě, navíc za zvuku alarmu, mohlo být pro dítě opravdu velmi děsivé. Samotný pláč ale ještě neznamená, že si z události odnese dlouhodobé psychické následky. Z tohoto popisu je nemůžeme ani potvrdit, ani vyloučit. Záleží na věku dítěte, jeho prožívání i na tom, co následovalo. Ne každá silně stresující zkušenost vede k přetrvávajícím traumatickým obtížím,“ uvedla ke konkrétní situaci psycholožka Tereza Žlotířová.
Dodala také, že je důležité dítěti nabídnout blízkost, uklidnění a jednoduché vysvětlení přiměřené věku. Říct, že se rodiče špatně domluvili a že je mrzí, co se stalo. „Vhodné je situaci s dítětem ještě probrat až opadnou nejsilnější emoce, v tomto případě třeba ráno.“
Strach dítěte bychom neměli zlehčovat, ale ani ho nutit, aby událost opakovaně rozebíralo. Mgr. Žlotířová radí: „Pokud by se objevily přetrvávající či výrazné změny, například potíže se spánkem, silný strach z odloučení nebo odmítání auta, je namístě poradit se s dětským psychologem.“
„Obavy maminky bych neoznačovala za přehnanou starostlivost. Po takovém leknutí jsou pochopitelné. V popsané situaci se mohly sejít únava, shon a nedorozumění mezi rodiči, kdy každý předpokládal, že dítě přebírá ten druhý. Takové selhání samo o sobě neznamená, že jsou špatnými rodiči nebo že jim na dítěti nezáleží. Je důležité vzít situaci vážně, ale zároveň k sobě mít pochopení. Užitečnější než vzájemné obviňování je společná domluva, jak podobné situaci příště předejít: kdo přebírá které dítě, vzájemné potvrzení a kontrola zadních sedadel před zamknutím auta,“ podotýká nakonec pro Dámské psycholožka Tereza Žlotířová.
Zdroje: Autorský text, příběh, který poslala do redakce paní Petra (38), psycholožka Mgr. Tereza Žlotířová
