Milada Horáková byla právnička, politička, feministka a také jedna z nejznámějších obětí komunistického režimu. V roce 1950 stanula před soudem v procesu, který měl veřejnosti ukázat nepřátele nového režimu. Dnes ale víme, že to, co lidé slyšeli v rozhlase a četli v novinách, byla jen pečlivě upravená pravda.
Právnička s mimořádným smyslem pro spravedlnost, bojovnice za práva žen i neústupná politička. Životní příběh pražské rodačky Milady Horákové vedl od studijních let na Právnické fakultě Univerzity Karlovy přes čelní funkce v Radě československých žen až do vysoké politiky v řadách národních socialistů. Po únoru 1948 složila na protest poslanecký mandát, ze svých zásad ale neustoupila a v září 1949 byla zatčena.
Jako soud to jen vypadalo
Na veřejnost měl proces působit jako regulérní soudní řízení, prostor pro skutečnou obhajobu byl však minimální. Záznamy ukazují, že s tím, co u soudu zaznělo, se následně manipulovalo. Dnes můžeme jednotlivé nahrávky porovnávat. Stenografové zachytili během osmi dnů přibližně 1,7 milionu znaků a takzvaná Šedá kniha, kterou ministerstvo spravedlnosti vydalo krátce po přelíčení, jich obsahovala pouze 26 procent. Rozhlas odvysílal ještě menší část, která byla upravena tak, aby odpovídala propagandistickému obrazu procesu. Ve filmu se později objevilo už jen 16 procent z toho, co se ve skutečnosti odehrálo.
Nešlo přitom jen o prosté vystříhání některých pasáží. Mnohé výroky byly vynechány, jiné přesunuty a tím se změnil veškerý jejich význam. Z veřejného obrazu procesu mizely také momenty, kdy obžalovaní působili lidsky nebo odvážně.
Horáková odmítala scénář
Právě Milada Horáková znamenala pro propagandu tehdejší doby velký problém. Byla mimořádně odvážná a odmítla se podřídit roli, kterou jí přidělili. Snažila se vypovídat podle svého svědomí, i přesto, že se ji snažili umlčet.
Během jednání se Horákové udělalo nevolno a soudní síň na nejméně dvacet minut opustila. Po návratu uvedla, že trpí srdeční slabostí. Předseda senátu jí řekl, aby případné další zdravotní potíže oznámila. Tento moment se ale k veřejnosti přes média rozhodně nedostal. Stejně tak mělo publikum přijít o její závěrečný projev a odvážnou obhajobu dalších lidí. Poslední řeči odsouzených bylo dokonce zakázáno vysílat, a proto je jejich nepřerušený záznam tak cenný.
Případ Horákové nebyl ojedinělý, navazovala na něj další politická soudní řízení a represe pokračovaly dál. V desítkách následných procesů bylo obžalováno 639 lidí, padlo dalších deset trestů smrti a skoro padesát doživotních rozsudků. Ani seznam lidí, jejichž jména během přelíčení zazněla, nebyl náhodný. V soudní síni se objevilo přibližně 390 jmen, jimiž se režim snažil vykonstruovat rozsáhlé spiknutí proti republice, veřejnost však neměla možnost do pozadí této manipulace nahlédnout.
Co po ní zůstalo
Milada Horáková byla popravena 27. června 1950 jako jediná žena odsouzená z politických důvodů k trestu smrti nejen v Československu, ale v celém sovětském bloku. Od roku 2000 je 27. červen také Dnem památky obětí komunistického režimu. Dnes můžeme konečně vidět, jak celý proces skutečně vypadal a máme možnost tak nakouknout pod pokličku pečlivě zinscenovaného řízení, které mělo v roce 1950 společnost dokonale oklamat.
Autentické záběry z procesu, svědectví pamětníků i intimní vzpomínky dcery a sestry Milady Horákové dělají z celého příběhu mimořádně silný zážitek. Režim se ji sice snažil umlčet a přizpůsobit svému scénáři, historii se mu ale přepsat nepodařilo.
Zdroje: nacr.cz ustrcr.cz ceskatelevize.cz
