Odsouzence spustili na laně do hluboké jámy a během několika okamžiků se měl změnit k nepoznání. Jinde lidé nacházeli lidské kosti nebo věřili, že se na skalách scházejí ženy s ďáblem. Některé české pověsti znějí jako dobře vymyšlené horory, jenže na pár místech archeologové skutečně objevili něco, co jejich tajemnou pověst potvrdilo.
Hrad Houska na Kokořínsku stojí na místě, které se pro středověké sídlo může zdát nepochopitelné. Hrady bývají umístěné tak, aby okolo vedla alespoň jedna cesta, kterou hradní využívali pro své obchodní trasy. Lidé se vždy pozastavovali nad tím, proč je postaven na úplné samotě, a vysvětlili si to po svém. Hrad podle jedné z nejslavnějších českých pověstí neměl chránit své obyvatele před nepřítelem, měl udržet pod zemí něco, co se nikdy nemělo dostat ven.
Hrad Houska a děsiví tvorové pod kaplí
Pod dnešní hradní kaplí měla být kdysi hluboká průrva. Z otvoru se prý ozývaly zvláštní zvuky a ven vylézaly bytosti, které měly k lidem daleko. Místní se údajně pokoušeli jámu zasypávat kamením, jenže neúspěšně. Příběh dokonce vypráví i o muži odsouzeném k smrti, kterému nabídli milost, když se nechá spustit do tajemného prostoru, aby ho prozkoumal.
Po chvíli se ozval strašný křik a když odsouzeného vytáhli zpět nahoru, změnil se k nepoznání. Příběh má ale několik verzí. Jedna mluví o tom, že muž zestárl o několik let, druhá popisuje hrůzou zešedlé vlasy a brzkou smrt. Jámu s průrvou se nakonec povedlo zastavět a na jejím místě stojí hradní kaple. Dnes neexistuje žádný důkaz, který by legendu potvrzoval. Přesto s Houskou stále zůstává spjatá. Kastelán Miroslav Konopásek dokonce uvedl, že místní hradu vymysleli přezdívku. „Lidé samozřejmě ví, že Housce se říká Díra do pekel, Brána do pekel, někdy také Brána do jiných světů.“
Býčí skála ukrývala hromadný hrob desítek lidí
O několik set kilometrů dál je ovšem místo, kde archeologové našli lidské ostatky. Jeskyně Býčí skála, která se nachází v Moravském krasu, vždy budila hrůzu. Říkalo se, že tam je pohřbených mnoho lidí, a obyčejný člověk tak neměl ani chuť se do takové jeskyně vydat. Tyto příběhy jsou ale založené na reálných důkazech.
Když archeolog Jindřich Wankel vstoupil v 19. století do Býčí skály, odhalil nečekaně velký objev. Našel zbraně, zlaté prsteny, ozdoby do vlasů a skleněné perly. Nejzajímavější bylo ale čtyřicet lidských koster, které podle něj pocházejí ze starší doby železné. Podle Wankela to bylo místo, kde se pravděpodobně odehrálo několik krvavých masakrů, jenže výzkumy dnešní doby ukazují něco jiného.
Archeolog Martin Golec vysvětlil, že kolem roku 575 př. n. l. sloužila jeskyně spíš jako pohřebiště pro členy rodiny z tehdejší vážené společnosti. Výzkumy odkryly pozůstatky dřevokamenných konstrukcí, do nichž se lidé ukládali.
Kostel svaté Máří Magdalény a záhadná tvář dívky
Hřbitovní kostel svaté Máří Magdalény stojí stranou od Velhartic a při pohledu z dálky na něm není nic zvlášť děsivého. Tam ovšem neděsí návštěvníky stovky let staré kosti, ale něco, co mohou spatřit i dnes. Na omítce kostela je skvrna připomínající ženskou tvář. Rysy obličeje jsou až mrazivě zřetelné.
Místní pověsti daly tváři vlastní příběh, kde hraje hlavní roli dívka a její mrtvý milý. Podle pověsti se dívka snažila milého vzkřísit na zdejším hřbitově. Lidé často popisují, že je na tomto místě rozbolela hlava nebo cítili nepříjemné pocity a nevolnosti. Ještě podivnější je samotný obličej na zdi kostela. Podle všeho se ho lidé pokoušeli překrýt, skvrna se však objevila vždy znovu. Právě s touto legendou je spjata také Svatební košile od Karla Jaromíra Erbena, který se prý příběhem inspiroval.
Skály Petrovy kameny a kruté sabaty s ďáblem
Tři skaliska nedaleko Pradědu dnes vypadají jako krásná podívaná. Petrovy kameny však byly v 17. století označovány za místo, kde se čarodějnice údajně scházely k sabatům. Ženy se tam měly setkávat s ďáblem, hodovat, tančit a účastnit se zakázaných rituálů. Zároveň se mluvilo i o nedalekém vstupu do pekla ve staré důlní štole.
Z čarodějnických procesů bylo dokonce obviněno hned několik lidí, kteří se pod nátlakem mučících technik přiznávali k létání na koštěti i hromadným orgiím. Sobotínský rychtář Axmann byl například obviněn, že na shromáždění jezdil na červeném kohoutovi, tedy na jedné z nadpřirozených bytostí, která se v tehdejších představách o čarodějnictví objevovala. Obvinění udávali i další zúčastněné. Čarodějnice Zuzana Voglicková označila děkana Lautnera. Ten jí před smrtí však odpustil: „Odpusť vám Bůh, co jste proti mně vypověděla.“ Oba byli později upáleni.
Dnes se k samotným skalám návštěvník nedostane. Nesmí se tam z úplně jiného důvodu. Rostou u nich vzácné rostliny, které se nikde jinde nevyskytují. Vstup mimo povolené cesty je tam proto výrazně omezený. Tam, kam se dříve nesmělo kvůli ďáblovi a čarodějnicím, tentokrát zakazují vstup ochránci přírody.
Zdroje: rozhlas.cz cuni.cz rozhlas.cz rozhlas.cz
