Isabela Klára Evženie byla od dětství zaslíbena Rudolfovi II., takže nikdo nepochyboval, že se jednou stane jeho ženou. Svatba se však odkládala rok za rokem a Isabele bylo už jednatřicet, když otci Filipovi II. došla trpělivost.
Isabela Klára Evženie přišla na svět 12. srpna 1566 v Segovii jako dcera španělského krále Filipa II. a Alžběty z Valois. O jejím budoucím manželství se na habsburských dvorech začalo mluvit dávno předtím, než mohla sama tušit, co pro ni takové rozhodnutí znamená.
Za vhodného ženicha byl považován její bratranec Rudolf, budoucí císař Rudolf II. Sňatek podporovala zejména jeho matka Marie Španělská, sestra Filipa II., která se k této myšlence opakovaně vracela od počátku sedmdesátých let 16. století. Spojení obou mladých Habsburků mělo upevnit vztahy mezi španělskou a rakouskou větví rodu. Isabela tak vyrůstala s vědomím, že její budoucnost patří muži, kterého téměř neznala, a na obou dvorech se dlouho počítalo s tím, že se jednou stane císařovnou.
Rudolf II. rozhodnutí stále odkládal. Jednání pokračovala, jeho příbuzní na něj naléhali, k závaznému slibu ani ke stanovení data svatby se však neměl. Roky míjely a Isabela zůstávala neprovdaná, přestože o ni jako o nevěstu projevovaly zájem i jiné evropské dvory.
Život španělské princezny se ovšem neomezoval na pouhé čekání na ženicha. Matku ztratila už ve dvou letech a o to pevnější pouto ji později spojovalo s otcem. Filip II. si vážil jejího úsudku, nechával ji nahlížet do státních záležitostí a v posledních letech života se na ni spoléhal čím dál více. Když vážně onemocněl, starala se o něj Isabela osobně. U dvora proslula také jako zdatná lukostřelkyně. Její zálibu zachycovali malíři a připomínaly ji i dobové básně.
Otec pro ni chtěl anglickou i francouzskou korunu
Filip II. rozhodoval o dceřině budoucnosti podle potřeb španělské koruny. Isabelino jméno spojoval s plány, které měly posílit jeho vliv v Anglii i ve Francii. Když byla v roce 1587 popravena skotská královna Marie Stuartovna a svůj nárok na anglický trůn odkázala Filipovi, začal španělský král tento nárok uplatňovat ve prospěch Isabely. V protestantské Anglii však katolická španělská princezna neměla žádnou naději na uznání. Filip II. si to uvědomoval, Isabelin nárok přesto dál prosazoval. V době vyhroceného konfliktu s Alžbětou I. mu umožňoval zpochybňovat její postavení a představovat vlastní dceru jako možnou katolickou nástupkyni anglického trůnu.
O dva roky později byl zavražděn francouzský král Jindřich III., Isabelin strýc. Protože s ním vymřela královská linie Valois po meči, Filip II. začal prosazovat svou dceru také jako možnou dědičku francouzské koruny. Její nárok odvozoval od její matky Alžběty z Valois, sestry Jindřicha III.
Francouzské nástupnické právo však vylučovalo ženy i dědění trůnu prostřednictvím ženské linie. Isabela se tak nestala anglickou ani francouzskou královnou. Nevyšel ani dlouho plánovaný sňatek s Rudolfem II., kterému byla určena už v dětství. Císař rozhodnutí o svatbě léta odkládal a nakonec se neoženil nikdy.
Místo Rudolfa II. jí otec vybral jeho mladšího bratra
Definitivní rozhodnutí padlo až v roce 1598, kdy bylo Isabele jednatřicet let. Filip II. přestal s Rudolfovým souhlasem počítat a vybral pro dceru jiného ženicha. Stal se jím Rudolfův mladší bratr, arcivévoda Albrecht Rakouský. Albrecht byl původně určen pro církevní dráhu, stal se kardinálem a později působil jako místokrál v Portugalsku. Aby se mohl s Isabelou oženit, vzdal se svých církevních hodností.
Filip II. jí předal Španělské Nizozemí jako věno. Převod měl jasně stanovené podmínky. Isabela a Albrecht měli zemím vládnout společně a jejich postavení měli jednou převzít potomci. Pokud by po sobě dědice nezanechali, území se mělo vrátit pod přímou svrchovanost španělské koruny. Svatba se konala v dubnu 1599 ve Valencii. Dynastický plán, který Isabelu po většinu života spojoval s Rudolfem II., tím definitivně skončil.
Novomanželé se poté usadili v Bruselu. Vládli jižním provinciím Nizozemí, které zůstávaly pod habsburskou kontrolou. Severní provincie už v té době vedly dlouhý boj proti španělské nadvládě a většina z nich byla mimo dosah bruselského dvora.
Z politického sňatku se stalo fungující manželství
Isabela a Albrecht se před svatbou téměř neznali. Jejich manželství však podle dochovaných zpráv nepřipomínalo chladné spojení uzavřené výhradně kvůli politice. Při správě země úzce spolupracovali, vystupovali společně na veřejnosti a sdíleli zájem o umění i náboženství.
Z bruselského dvora vybudovali jedno z významných kulturních center tehdejší Evropy. V roce 1609 se jejich dvorním malířem stal Petr Pavel Rubens. Pro panovnický pár nevytvářel pouze obrazy, ale plnil také diplomatické úkoly a účastnil se jednání mezi evropskými dvory.
Ve stejném roce začalo platit dvanáctileté příměří mezi Španělskem a nizozemskými povstalci. Po desetiletích války přineslo jižním provinciím období klidu, během něhož se obnovil obchod a zlepšila hospodářská situace. Isabela a Albrecht po sobě dědice nezanechali. Bylo proto zřejmé, že po smrti jednoho z nich jejich společná vláda skončí a Španělské Nizozemí se vrátí pod přímou kontrolu Madridu.
Kdo byla Isabela Klára Evženie
Isabela Klára Evženie byla dcerou španělského krále Filipa II. a Alžběty z Valois.
Původně se měla provdat za císaře Rudolfa II., nakonec si vzala jeho mladšího bratra Albrechta Rakouského.
S Albrechtem společně vládli Španělskému Nizozemí.
Z bruselského dvora vytvořili významné centrum evropského umění.
Jejich dvorním malířem a diplomatem byl Petr Pavel Rubens.
Po Albrechtově smrti spravovala Isabela zemi jako místodržitelka španělského krále až do roku 1633.
Po manželově smrti přišla o část své moci
Albrecht zemřel 13. července 1621. Podle dohody z roku 1598 tak přešlo Španělské Nizozemí zpět pod svrchovanost španělského krále. Isabela zůstala v Bruselu jako místodržitelka svého synovce Filipa IV., její pravomoci však byly proti době společné vlády s Albrechtem výrazně omezenější. O vojenském rozpočtu a zahraniční politice nyní rozhodoval Madrid a její prostor pro samostatné rozhodování dále zúžila obnovená flanderská rada.
Isabela se v některých otázkách dokázala postavit králi i jeho rádcům. Nejvýrazněji se to projevilo při obléhání Bredy, které podporovala navzdory pochybnostem madridského dvora. Pro vojsko sháněla peníze, posily, oděvy i další vybavení a odmítala tažení ukončit i ve chvíli, kdy si to Filip IV. kvůli rostoucím nákladům přál.Breda kapitulovala 5. června 1625. O týden později Isabela slavnostně vstoupila do dobytého města.
Manželova smrt výrazně změnila také její osobní život. Isabela se vzdala okázalého dvorského oděvu a jako terciářka klarisek začala nosit tmavě šedý řádový hábit s růžencem. Právě tak ji zachycují i portréty z posledních let života.
Z veřejného života se však nestáhla. Dál přijímala vyslance, řešila správu země a účastnila se politických jednání. Sama už ale toužila opustit Brusel a strávit zbývající roky v madridském klášteře bosých klarisek Descalzas Reales.
Filipa IV. opakovaně žádala, aby jí dovolil vzdát se funkce a odejít. Král její žádost odmítl. V Nizozemí stále potřeboval zkušenou a respektovanou členku habsburské dynastie, která dokázala udržovat vztahy s místní šlechtou i evropskými dvory.
Ještě před Albrechtem zemřel v březnu 1621 také její bratr, španělský král Filip III. O tom, jak těžce obě ztráty nesla, vypovídají dopisy dochované v bruselském archivu. V dopise vévodkyni z Angoulême z 12. srpna 1621 napsala:
„Má dobrá sestřenice, vím, že jste mě vždy milovala, a tudíž nemáte jinou možnost než se podílet na mých mukách.“
Isabela Klára Evženie zemřela 1. prosince 1633 v Bruselu ve věku 67 let. V čele nizozemské správy zůstala až do posledních měsíců života. Její jméno se dodnes pojí také s rozsáhlým cyklem tapiserií Triumf eucharistie, jehož návrhy vytvořil Rubens. Isabela dílo věnovala madridskému klášteru Descalzas Reales, kam chtěla po Albrechtově smrti odejít.
