Foto: Ilustrační foto/generování pomocí AI, Midjourney
Vysoké podpatky si dnes spojujeme hlavně se ženami, dlouho však patřily na nohy mužům. Nosili je válečníci i nejbohatší šlechtici a jejich význam se během staletí změnil k nepoznání. Z praktické součásti mužských bot se nakonec stal symbol ženské elegance a svůdnosti.
Perský jezdec se v sedle zvedl, zapřel nohy do třmenů a mohl zamířit lukem. Vyvýšená pata mu pomáhala udržet chodidlo na místě, což bylo při jízdě na koni velmi praktické. První podpatky tak nevznikly kvůli módě ani touze přidat si několik centimetrů, patřily k mužské jezdecké obuvi. Do Evropy se tento prvek dostal až mnohem později. Na přelomu 16. a 17. století vyslal perský šáh Abbás I. Veliký diplomatickou misi na Západ a jeho poslové budili pozornost také svým vzhledem. Evropským aristokratům neunikly jejich boty a netrvalo dlouho, než je začali napodobovat.
Na královských dvorech už ale vyšší pata nemusela nikoho držet ve třmenu, dostala úplně jinou úlohu. Objevovala se spolu s dalšími součástmi okázalého mužského oděvu. Při běžné práci by podobné boty spíše překážely, jejich majitelům to však vadit nemuselo. Šlechtic se nepotřeboval celý den pohybovat po poli ani chodit pěšky pro obživu.
Červené podpatky prozradily přízeň krále
Muž, který byl nejznámější nošením vyšších podpatků, byl francouzský král Ludvík XIV. Panovník byl opravdu malý a měřil sto šedesát tři centimetrů. Vyšší obuv se mu tedy hodila a pomáhala mu získat větší respekt ve společnosti. Král proto zavedl ve Versailles přísná pravidla a stanovil, že vysoké boty mohou nosit pouze členové jeho nejbližšího královského okruhu. V této době se také začaly podpatky barvit na červeno. Vzácné červené barvivo se získávalo z dováženého sušeného hmyzu a bylo velmi drahé. „Červené podpatky fungovaly jako jasný rozpoznávací znak královské přízně a výsadního postavení u dvora,“ vysvětluje Elizabeth Semmelhack z Muzea obuvi Bati v Torontu.
Vyšší boty obouvaly už také aristokratky. Během 17. století se přitom pánské a dámské modely začínaly vzhledově rozcházet. Mužské paty bývaly robustnější a vyráběly se například z několika vrstev kůže, ženské byly užší z různě vyřezávaného dřeva. Než se mužský šatník začal měnit, chodili tak nějakou dobu po evropských dvorech na podpatcích muži i ženy.
Muži je odložili, ženy si je nechaly
S příchodem 18. století a osvícenství postupně ustupovala honosná pánská móda střídmějšímu vzhledu. Mizely výrazné šperky, paruky a další zdobené prvky, které ještě o několik desetiletí dříve patřily k běžnému obrazu aristokrata. Spolu s nimi začaly z mužských šatníků odcházet také vysoké podpatky. Ženy se jich ale nevzdaly. V průběhu 19. století se už mnohem více spojovaly s dámským odíváním a během viktoriánské éry patřily k představě upravené a elegantní ženy. Měnil se jejich tvar, výška i vzhled a spolu s nimi také ženská silueta a způsob chůze.
K podobě, jakou známe dnes, však stále vedla dlouhá cesta. Podpatky se stále vyráběly především ze dřeva a pravé kůže. Při použití těchto materiálů ale nebylo možné vyrobit skutečně úzkou konstrukci, dřevo by se pod váhou těla snadno zlomilo. Na začátku 20. století už přitom nebyly pouze součástí elegantního oblečení. Postupně získávaly další význam, který je s nimi spojený dodnes.
Ve 30. letech se vysoké podpatky objevovaly také v představách o ženské přitažlivosti a sexualitě. Móda sice přinášela platformy, klíny a další nové tvary, v erotickém zobrazování žen však dál převládaly právě boty na vysokém podpatku. Staly se jedním z prvků, které měly zdůrazňovat svůdnost jejich nositelky.
Jehlový podpatek
Až v padesátých letech sáhli návrháři po pevných materiálech používaných v letectví a automobilovém průmyslu. Do středu vyvýšené paty umístili ocelovou výztuž a tím značně zvýšili nosnost. Francouzský návrhář Roger Vivier představil v roce 1954 známý jehlový podpatek s názvem stiletto, který navrhl ve spolupráci s módním domem Dior.
Jehlové podpatky vypadaly vedle robustnějších modelů předchozích desetiletí nápadně a rychle se zařadily mezi charakteristické prvky poválečné dámské módy.
Pohodlné přitom rozhodně nebyly. Chůze na nich vyžadovala cvik, přesto se jehly ve společnosti zabydlely a během dalších desetiletí se opakovaně vracely na přehlídková mola i do ženských botníků.
Zdroje: vam.ac.uk bbc.com metmuseum.org batashoemuseum.ca batashoemuseum.ca
