Foto: Ilustrační foto/generování pomocí AI, Midjourney
Vysoké podpatky si dnes spojujeme hlavně se ženami, dlouho však patřily na nohy mužům. Nosili je válečníci i nejbohatší šlechtici a jejich význam se během staletí změnil k nepoznání. Z praktické součásti mužských bot se nakonec stal symbol ženské elegance a svůdnosti.
Když Roger Vivier v roce 1954 představil ve spolupráci s módním domem Dior jehlový podpatek zvaný stiletto, jeho štíhlý tvar umožňovala ocelová výztuž uvnitř. Do té doby se podpatky vyráběly hlavně ze dřeva a pravé kůže. Dřevo by se však při tak malém průměru pod váhou těla snadno zlomilo. Návrháři proto využili pevné materiály, které už sloužily v letectví a automobilovém průmyslu.
Jehlové podpatky vypadaly vedle robustnějších modelů předchozích desetiletí nápadně a rychle se staly typickým znakem poválečné dámské módy. Pohodlné nebyly a chůze na nich vyžadovala cvik, přesto se jehly v dalších desetiletích opakovaně vracely na přehlídková mola i do ženských botníků.
Podpatky nosili nejdřív muži
Perští jezdci nosili podpatky, aby se při střelbě z luku mohli pevně zapřít do třmenů. Když se jezdec nadzvedl v sedle, podpatek bránil tomu, aby mu noha proklouzla. S módou ani s přáním vypadat vyšší tehdy tato obuv nesouvisela. Do Evropy se podpatky dostaly na přelomu 16. a 17. století, kdy perský šáh Abbás I. Veliký vyslal diplomatickou misi na Západ a jeho poslové budili pozornost také svým vzhledem. Evropským aristokratům neunikly jejich boty a netrvalo dlouho, než je začali napodobovat.
Na královských dvorech už vyšší pata nemusela nikoho držet ve třmenu a stala se jednou ze součástí okázalého mužského oděvu. Při běžné práci by podobné boty spíše překážely, jejich majitelům to však vadit nemuselo. Šlechtic se nepotřeboval celý den pohybovat po poli ani chodit pěšky pro obživu.
Červené podpatky prozradily přízeň krále
Muž, který byl nejznámější nošením vyšších podpatků, byl francouzský král Ludvík XIV. Panovník byl opravdu malý a měřil sto šedesát tři centimetrů. Vyšší obuv se mu tedy hodila a pomáhala mu získat větší respekt ve společnosti. Král proto zavedl ve Versailles přísná pravidla a stanovil, že vysoké boty mohou nosit pouze členové jeho nejbližšího královského okruhu. V této době se také začaly podpatky barvit na červeno. Vzácné červené barvivo se získávalo z dováženého sušeného hmyzu a bylo velmi drahé. „Červené podpatky byly jasným znamením královské přízně a výsadního postavení u dvora,“ říká Elizabeth Semmelhack z Muzea obuvi Bati v Torontu.
Vyšší boty obouvaly už také aristokratky. Během 17. století se přitom pánské a dámské modely začínaly vzhledově rozcházet. Mužské paty bývaly robustnější a vyráběly se například z několika vrstev kůže, ženské byly užší a vyráběly se z různě vyřezávaného dřeva. Než se mužský šatník začal měnit, chodili tak nějakou dobu po evropských dvorech na podpatcích muži i ženy.
Muži je odložili, ženy si je nechaly
S 18. stoletím a osvícenstvím přišla střídmější pánská móda. Muži odkládali výrazné šperky, paruky i další ozdoby, které k aristokratovi ještě pár desetiletí předtím běžně patřily, a s nimi zmizely z jejich šatníků i vysoké podpatky. Ženy se jich ale nevzdaly. V 19. století už patřily hlavně k dámskému oblečení a za viktoriánské éry k představě upravené a elegantní ženy. S jejich tvarem a výškou se měnila i ženská silueta a způsob chůze.
Na začátku 20. století už podpatky nebyly pouze součástí elegantního oblečení. Ve třicátých letech se objevovaly také v představách o ženské přitažlivosti a sexualitě. Móda tehdy sice přinášela platformy, klíny a další nové tvary, v erotickém zobrazování žen však dál převládaly boty na vysokém podpatku.
Zdroje: vam.ac.uk, bbc.com, metmuseum.org, batashoemuseum.ca, batashoemuseum.ca
