Foto: Midjourney
K módě se Elsa Schiaparelli dostala bez jakékoli průpravy. Psala poezii, v New Yorku se živila překládáním. Když pak začala navrhovat oblečení, během několika sezon si v Paříži získala pozornost nápady, na které si jiné návrhářky netroufly. Její fantazie a odvaha budily respekt i žárlivost samotné Coco Chanel.
Else Schiaparelli doma opakovali, že vedle sestry není hezká. Představu obecné krásy potom zpochybňovala celou kariéru. Narodila se 10. září 1890 v rodinném bytě v římském paláci Corsini. Rodina byla zámožná a vzdělaná, Elsa se však už v mládí snažila vymanit z jejího vlivu. Sama o sobě říkala, že byla obtížné dítě, které špatně snášelo pravidla rodičů i společnosti, a s pravidly se nesmířila ani jako návrhářka. Nějakou dobu žila ve Spojených státech, kde se živila překládáním, než se na konci dvacátých let usadila v Paříži. Ve vlastním módním domě, který tam otevřela, se brzy zařadila k nejdiskutovanějším postavám francouzské haute couture.
Elsa Schiaparelli a svetr, který ji proslavil
Paul Poiret, tehdejší král pařížských salonů, ji povzbuzoval, aby se navrhování začala věnovat vážně. Zlom přišel v roce 1927, kdy Schiaparelli navrhla svetr s optickým klamem, mašlí, která vypadala jako přišitá, ačkoli byla jen součástí pleteniny. Podle jejího zadání ho dvoubarevnou technikou upletla arménská pletařka Aroosiag Mikaëlianová. Když si ho Schiaparelli oblékla na společenský oběd, vzbudil takový zájem, že během několika dní začaly přicházet objednávky.
O sedm let později americký Vogue označoval její šaty za nejpozoruhodnější v Paříži a kolem roku 1935 už patřila k předním módním návrhářkám. K oděvům přidala také šperky, parfémy, kosmetiku, prádlo a plavky, z nichž si model s odhalenými zády nechala patentovat. V jejím pařížském salonu, který měl nakonec devadesát osm místností, stály lampy z mušlí od Alberta Giacomettiho i růžová pohovka ve tvaru rtů Mae West spojená se Salvadorem Dalím. Kurátorka londýnského Victoria and Albert Museum Sonnet Stanfillová o ní říká: „ V jejích návrzích byl často prvek, který přiměl diváka podívat se podruhé.“
Humr od Salvadora Dalího a barva shocking pink
Schiaparelli úzce spolupracovala s Dalím, Jeanem Cocteauem a Meret Oppenheimovou. Její spolupráce se surrealisty vyvrcholila v kolekcích z let 1937 a 1938. Vznikl z ní klobouk ve tvaru boty nebo šaty, jejichž potisk budil dojem roztržené látky. Na večerní róbě se objevil velký červený humr podle Dalího kresby. U černých šatů zase prošívání vystupovalo z látky v podobě kostí. Dalí k nim návrhářce poslal skicu se vzkazem „Ta myšlenka kostí navrch se mi nesmírně zamlouvá“.
Se Schiaparelli je dodnes spojen také odstín shocking pink, který se od roku 1937 stal jejím poznávacím znamením. Popsala ho jako barvu „jasnou, nemožnou, drzou, slušivou a životodárnou, jako by se sešla všechna světla, ptáci a ryby světa dohromady“. Každou sezonu věnovala jinému tématu. Jednou ji zaujali motýli, jindy se při navrhování nechala vést zvěrokruhem nebo cirkusem. Smysl pro humor se projevoval i v doplňcích, k šatům nabízela třeba kabelku ve tvaru telefonu.
Ta italská umělkyně, co dělá šaty
Zatímco Coco Chanel a Madeleine Vionnetová udávaly dobový standard vkusu a krásy, Schiaparelli šla vědomě proti němu. Chanel ji odmítala nazývat jménem a mluvila o ní jako o „té italské umělkyni, co dělá šaty“. Kurátorka téhož muzea Rosalind McKeverová je přesvědčená, že „Schiaparelli by to brala jako poklonu“. Sama Italka totiž o své práci prohlásila, že „navrhování šatů pro mě není profese, ale umění“.
Pozornost budila i tím, co sama nosila. Kalhoty, v nichž se ve třicátých letech objevovala na veřejnosti, označil britský Daily Mail za úpadek ženského půvabu. Rivalita s Chanel pokračovala i na společenských akcích. Podle vzpomínek redaktorky amerického Vogue Bettiny Ballardové vyvrcholila na maškarním plese krátce před druhou světovou válkou. Schiaparelli tam přišla převlečená za surrealistický strom a Chanel ji během tance navedla ke svícnu se zapálenými svíčkami. Kostým vzplál a hosté ho hasili sodovkou. Celá scéna se ovšem opírá o jediný pramen a její pravdivost se nikdy nepodařilo potvrdit.
Konec módního domu Schiaparelli
Válku přečkala v New Yorku a po osvobození obnovila pařížský salon. V roce 1949 navíc založila v New Yorku pobočku, která sériově vyráběla kostýmy, šaty a kabáty podle jejích návrhů. Modely plné fantazie však přestávaly odpovídat poválečné náladě i novému směru módy. „Po válce nastupovala nová generace návrhářů a byla tu konkurence,“ říká k tomu kurátorka Stanfillová. V roce 1954 vyhlásila Schiaparelli bankrot a po sedmadvaceti letech dům zavřela. Zemřela 13. listopadu 1973 v Paříži.
Metropolitní muzeum umění v New Yorku dnes na její práci vyzdvihuje odvahu zpochybnit zavedený vkus, humor a propojení výtvarného umění s módou. Její rukopis je znát u Charlese Jamese, Geoffreyho Beena i Yvese Saint Laurenta.
Zdroje: metmuseum.org, britannica.com, aol.com, smithsonianmag.com, vam.ac.uk
