Foto: Midjourney
K módě se Elsa Schiaparelli dostala bez jakékoli průpravy. Psala poezii, v New Yorku se živila překládáním. Když pak začala navrhovat oblečení, během několika sezon si v Paříži získala pozornost nápady, na které si jiné návrhářky netroufly. Její fantazie a odvaha budily respekt i žárlivost samotné Coco Chanel.
Elsa Schiaparelli se narodila 10. září 1890 v rodinném bytě v římském paláci Corsini. Vyrůstala v zámožné a vzdělané rodině, už v mládí se však snažila vymanit z jejího vlivu. Později žila nějakou dobu ve Spojených státech, kde se živila překládáním. Na konci dvacátých let se usadila v Paříži, kde otevřela vlastní módní dům. Brzy patřila k nejdiskutovanějším postavám francouzské haute couture. Sama sebe později popisovala jako obtížné dítě, které špatně snášelo rodičovská i společenská pravidla. Stejná nechuť k pravidlům se později projevovala i v její tvorbě. Doma jí navíc opakovali, že vedle sestry není hezká, a představu obecné krásy pak zpochybňovala celou svou kariéru.
Elsa Schiaparelli a svetr, který ji proslavil
Paul Poiret, tehdejší král pařížských salonů, ji povzbuzoval, aby se navrhování začala věnovat vážně. Zlom přišel v roce 1927, kdy Schiaparelli navrhla svetr s optickým klamem, mašlí, která vypadala jako přišitá, ačkoli byla jen součástí pleteniny. Podle jejího zadání ho dvoubarevnou technikou upletla arménská pletařka Aroosiag Mikaëlianová. Když si ho Schiaparelli oblékla na společenský oběd, vzbudil takový zájem, že během několika dní začaly přicházet objednávky.
O sedm let později už americký Vogue označoval její šaty za nejpozoruhodnější v Paříži. Kolem roku 1935 patřila k předním módním návrhářkám. Vedle oděvů začala nabízet také šperky, parfémy, kosmetiku, prádlo a plavky. Nechala si patentovat několik nápadů, mimo jiné plavky s odhalenými zády. Její pařížský salon měl nakonec devadesát osm místností. Salon zdobily lampy z mušlí od Alberta Giacomettiho i růžová pohovka ve tvaru rtů Mae West spojená se Salvadorem Dalím. Její přístup k módě vystihla kurátorka londýnského Victoria and Albert Museum Sonnet Stanfillová: „V jejích návrzích byl často prvek, který přiměl diváka podívat se podruhé.“
Humr od Salvadora Dalího a barva shocking pink
Schiaparelli úzce spolupracovala s Dalím, Jeanem Cocteauem a Meret Oppenheimovou. Její spolupráce se surrealisty vyvrcholila v kolekcích z let 1937 a 1938. Vznikl klobouk ve tvaru boty i šaty potištěné vzorem, který napodoboval roztrženou látku. Následovala večerní róba s velkým červeným humrem podle Dalího kresby a černé šaty s prošívaným kostlivcem. K šatům s kostlivcem poslal Dalí návrhářce skicu se vzkazem „Ta myšlenka kostí navrch se mi nesmírně zamlouvá“.
Se Schiaparelli je dodnes spojen také odstín shocking pink, který se od roku 1937 stal jejím poznávacím znamením. Popsala ho jako barvu „jasnou, nemožnou, drzou, slušivou a životodárnou, jako by se sešla všechna světla, ptáci a ryby světa dohromady“. Ke kolekcím přidávala vtipné doplňky, jako třeba kabelku ve tvaru telefonu. Pro každou sezonu si vybírala jedno téma, které pak rozvíjela v celé kolekci. Inspiraci nacházela v motýlech, znameních zvěrokruhu i v cirkuse.
Ta italská umělkyně, co dělá šaty
Zatímco Coco Chanel a Madeleine Vionnetová udávaly dobový standard vkusu a krásy, Schiaparelli šla vědomě proti němu. Chanel ji odmítala nazývat jménem a mluvila o ní jako o „té italské umělkyni, co dělá šaty“. Kurátorka téhož muzea Rosalind McKeverová je přesvědčená, že „Schiaparelli by to brala jako poklonu“. Sama Italka totiž o své práci prohlásila, že „navrhování šatů pro mě není profese, ale umění“.
Pozornost budila i tím, co sama nosila. Kalhoty, v nichž se ve třicátých letech objevovala na veřejnosti, označil britský Daily Mail za úpadek ženského půvabu. Rivalita s Chanel pokračovala i na společenských akcích. Podle vzpomínek redaktorky amerického Vogue Bettiny Ballardové vyvrcholila na maškarním plese krátce před druhou světovou válkou. Schiaparelli tam přišla převlečená za surrealistický strom a Chanel ji během tance navedla ke svícnu se zapálenými svíčkami. Kostým vzplál a hosté ho hasili sodovkou. Celá scéna se ovšem opírá o jediný pramen a její pravdivost se nikdy nepodařilo potvrdit.
Konec módního domu Schiaparelli
Válku přečkala v New Yorku a po osvobození obnovila pařížský salon. V roce 1949 navíc založila v New Yorku pobočku, která sériově vyráběla kostýmy, šaty a kabáty podle jejích návrhů. Modely plné fantazie však přestávaly odpovídat poválečné náladě i novému směru módy. „Po válce nastupovala nová generace návrhářů a byla tu konkurence,“ říká k tomu kurátorka Stanfillová. V roce 1954 vyhlásila Schiaparelli bankrot a po sedmadvaceti letech dům zavřela. Zemřela 13. listopadu 1973 v Paříži.
Metropolitní muzeum umění v New Yorku dnes na její práci vyzdvihuje odvahu zpochybnit zavedený vkus, humor a propojení výtvarného umění s módou. Její rukopis je znát u Charlese Jamese, Geoffreyho Beena i Yvese Saint Laurenta. Jméno, které Chanel odmítala vyslovit, se tak nakonec stalo součástí dějin oboru.
Zdroje: metmuseum.org, britannica.com, aol.com, smithsonianmag.com, vam.ac.uk
