Foto: Ilustrační foto, ChatGPT
My v 90. letech po škole běháme venku, kamarádkám voláme z telefonní budky a písničky si nahráváme z rádia. Vy už prý tohle všechno zvládnete na telefonu. Jen nám není jasné, kam zmizely děti, které si s námi dřív hrály před domem.
Klíč od bytu nosíme na šňůrce kolem krku, protože když přijdeme ze školy, rodiče jsou ještě v práci. Doma necháme aktovku v předsíni, namažeme si chleba s máslem a zase jdeme ven. Někdy přijdeme domů samy, když se rozsvítí lampy, jindy už na nás máma volá z okna, abychom šly na večeři. Vy prý po škole zůstáváte hodně doma. A když chcete jít ven, kde se s kamarády potkáváte? My prostě vyběhneme před dům a vždycky tam někoho najdeme.
V 90. letech jsme venku až do tmy
Po škole se scházíme před panelákem, kde skoro vždycky někoho potkáme. Hrajeme schovávanou, kluci si udělají branku ze dvou bund a my skáčeme gumu, dokud se nezačne stmívat. Kdo má kolo, vyrazí až k rybníku za lesem. Když si odřeme koleno, opláchneme ho pod kohoutkem u garáží a hrajeme si dál. Rodiče přesně nevědí, kde jsme, ale počítají s tím, že na večeři dorazíme domů.
A kde si hrajete po škole vy? Máte ještě před domem kamarády, se kterými můžete jít ven, nebo si spolu raději píšete na telefonu? Některé z vás prý rodiče vozí do školy autem, přestože to mají jen pár ulic. My chodíme pěšky a cestou se občas zdržíme u stánku pro žvýkačku nebo skáčeme do louží. Někdy se zapomeneme tak, že pak musíme do školy nebo domů utíkat.
Když se pohádáme s kamarádkou, máma nám většinou řekne, ať si to vyřešíme samy. Tak si to vyříkáme za panelákem, chvíli spolu nemluvíme a druhý den už se zase honíme po sídlišti.
Voláme z budky a čekáme, kdo to zvedne
Telefon máme v předsíni na stolku a používá ho celá rodina. Nejhorší je, když chceme zavolat kamarádce a zvedne to její máma. Musíme se představit, slušně pozdravit a zeptat se, jestli s ní můžeme mluvit. Občas máme smůlu, protože je zrovna venku, tak to zkusíme večer. Z ulice voláme z telefonní budky, jenže někdy nefunguje a jindy je obsazená. To pak stojíme venku, koukáme přes sklo na člověka uvnitř a čekáme, až konečně zavěsí. Čísla kamarádek máme buď v hlavě, nebo napsaná v malém sešitku.
Mobil jsme zatím viděly jen u pár dospělých a v televizi. Je hrozně velký a stojí tolik peněz, že o vlastním ani nepřemýšlíme. Vy už ho prý nosíte normálně do školy. Dokonce si ho berete k jídlu a necháváte vedle postele. To vám rodiče můžou zavolat, i když jste někde venku? A znáte vůbec zpaměti číslo vlastní mámy? My si ho musíme pamatovat, kdybychom jí potřebovaly zavolat z budky. Jenže těch už u vás prý moc nezůstalo. Slyšely jsme, že většinu odstranili a do některých si dnes lidé chodí půjčovat knížky.
Večer sedíme u ohně
O prázdninách jezdíme na tábory nebo s rodiči na chatu, kde večer opékáme buřty. Každý si vezme svůj klacek, nařízne ho a napíchne na něj buřta. Na táboře pak vedoucí vytáhne kytaru a zpíváme, dokud nás nepošle do stanů. Tam si ještě pod dekou svítíme baterkou a čteme Rychlé šípy. Knížky Jaroslava Foglara znovu vycházejí a často si je mezi sebou půjčujeme.
Z tábora posíláme domů pohledy, protože tam nemáme telefon. Rodiče nám zase někdy pošlou balík s buchtami. Kamarádce, kterou jsme na táboře poznaly, píšeme i po prázdninách. Než přijde odpověď, může to trvat celý týden, takže pořád chodíme kontrolovat schránku.
A co vy, scházíte se ještě večer u ohně a zpíváte s kytarou? Nebo si každý raději pustí něco na telefonu? A kdy vám naposledy přišel opravdový dopis? My máme vždycky radost, když ve schránce najdeme obálku se svým jménem.
Večerníček, kazety a videopůjčovna
Večer se díváme na Večerníček a v sobotu ráno na pohádky. Když si chceme pustit nějaký film, jdeme s tátou do videopůjčovny. Prohlížíme si kazety a vybíráme většinou podle obrázku na obalu. Vrátit kazetu musíme přetočenou na začátek.
Písničky si nahráváme na kazetu z rádia. Často čekáme u magnetofonu s prstem připraveným na tlačítku, abychom začátek nepromeškaly. Moderátor ale někdy mluví ještě ve chvíli, kdy už písnička hraje. Když se páska zamotá, natočíme ji zpátky tužkou.
Vy si prý můžete pustit jakoukoli písničku hned, jak vás napadne. To nemusíte vůbec čekat, až ji budou hrát v rádiu? A když se chcete dívat na film, vybíráte ho ještě společně s rodiči, nebo si každý pustí něco jiného?
Fotky čekají ve fotolabu
Ve fotoaparátu máme film na 24 nebo 36 snímků, takže nemůžeme fotit pořád. Než zmáčkneme spoušť, raději si rozmyslíme, co vlastně chceme vyfotit. Film totiž není levný. Když ho celý dofotíme, odneseme ho do fotolabu a několik dní čekáme. Až potom zjistíme, jestli se fotky povedly, kdo zavřel oči a kdo se zrovna díval jinam. Ty nejhezčí lepíme do alba a píšeme pod ně, kde a kdy jsme je vyfotily.
Vy už prý nemusíte na fotky čekat vůbec. Hned je vidíte na telefonu, a když se některá nepovede, smažete ji a vyfotíte další. Kolik jich takhle uděláte za jediné odpoledne? A prohlížíte si je ještě někdy později?
Referát z encyklopedie a mapa na kapotě
Když dostaneme ve škole za úkol napsat referát, hledáme si informace v knížkách. Někdy jdeme do knihovny, jindy nám stačí encyklopedie, kterou máme doma na poličce v obýváku. Co v ní nenajdeme, na to se zeptáme táty nebo mámy. Když odpověď neznají ani oni, musíme počkat, až se ve škole zeptáme paní učitelky.
Vy už prý na výletech nepotřebujete papírovou mapu, protože vám telefon sám řekne, kudy máte jet. To už se vám nestává, že zabloudíte? My na výlety vozíme velkou mapu, kterou táta občas rozloží na kapotě auta, aby zjistil, kde máme odbočit. Prstem po ní hledá správnou silnici, zatímco máma čeká, až jí mapu zase podá. Potom se ji snaží složit zpátky, ale většinou jí to moc nejde. Občas stejně zabloudíme a musíme se zeptat na cestu v nejbližší hospodě.
A když potřebujete něco zjistit do školy, také se jen zeptáte telefonu? My si někdy v encyklopedii listujeme i bez úkolu a začteme se do něčeho, co jsme původně vůbec nehledaly.
Céčka, tamagoči a Barbie s ohýbacími koleny
Ve škole si o přestávkách vyměňujeme céčka a kartičky. Kdo má tamagoči, pořád ho kontroluje, aby mu zvířátko neumřelo hlady. Kdo nemá pravé, má levnou kopii z tržnice. Holky si přejí pravou Barbie od Mattelu s ohýbacími koleny nebo panenku Baby Born, zatímco kluci by dali cokoli za Game Boy. Hrajeme Člověče, nezlob se, a kdo je starší, pustí se do Dračího doupěte.
Vy už máte spoustu her v telefonu a nemusíte si je mezi sebou půjčovat. Ale co si tedy vyměňujete o přestávkách? My si do školy nosíme svoje sbírky a pořád hledáme někoho, kdo má kartičku nebo céčko, které nám ještě chybí.
Vánoce s Ježíškem a umělým stromkem
Nosí vám ještě vánoční dárky Ježíšek, nebo už u vás chodí Santa Claus? A díváte se na Štědrý večer všichni společně na pohádky, nebo si každý pouští něco jiného?
Nám nosí dárky Ježíšek, přestože se teď začíná všude objevovat i Santa Claus. Doma máme umělý, někdy i živý stromek a věšíme na něj tolik ozdob, kolik se jich na větve vejde. O Vánocích dávají v televizi jednu pohádku za druhou a taky Sám doma, na kterého se pokaždé těšíme. Pod stromečkem se někdy objeví i velký dárek pro celou rodinu, třeba nová mikrovlnka. Když ji dostaneme, pořád se chodíme dívat, jak se za skleněnými dvířky točí talíř.
O pocitech se u nás moc nemluví
Když brečíme, dospělí nám často řeknou, že jsme přecitlivělé. Ve škole nás někdo zlobí, ale když to doma povíme, slyšíme, ať si toho nevšímáme nebo si to vyřešíme samy. Jenže co máme dělat, když nám někdo pořád bere věci nebo se nám posmívá? Na to už nám většinou nikdo neodpoví a musíme si nějak poradit.
Vy o takových věcech prý můžete doma mluvit víc. Jen nám nejde do hlavy, jak vám může spolužák nadávat ještě večer, když už jste doma v posteli. Slyšely jsme, že vám může posílat ošklivé zprávy na telefon. My se aspoň doma s dětmi ze školy nemusíme potkávat, pokud jim samy nezavoláme.
Teď už ale musíme jít, protože máma na nás volá z okna. Ještě chceme dohrát schovávanou, jenže už volá podruhé. Zítra po škole se zase sejdeme před panelákem.
Jak vyrůstají dnešní děti podle odborníků?
- Mezi osmi až desetiletými dětmi klesl za tři až čtyři generace podíl těch, které někdy šly bez dospělého dál než kilometr od domova, z téměř 80 procent na 27 procent. „Samostatnost dětí se kvůli našim obavám posunula,“ říká psycholožka Pavla Koucká. Podle jejího odhadu jde oproti předchozí generaci zhruba o pět let.
- Školáci ve věku 7 až 15 let tráví venku v běžný všední den v průměru hodinu a 33 minut, o víkendu 3 hodiny a 22 minut. Polovina z nich se během sledovaného období vůbec nedostala do přírody.
- Bez doprovodu dospělého bývá ve všední den na ulici jen 18 procent školáků. Dvě pětiny rodičů školáků považují za významnou překážku pobytu venku to, že jejich dítě nemá s kým jít. Oproti roku 2015 tento problém výrazně narostl.
- Děti ve věku 13 až 15 let stráví ve všední den sledováním filmů a seriálů hodinu a 39 minut, tedy skoro stejně dlouho jako venku. Sociálním sítím věnují dalších 85 minut.
- Děti od šesti do devíti let tráví u obrazovek v průměru 220 minut denně a rodiče s nimi podle průzkumu mluví průměrně sedm minut. Psycholog Michal Božík zákazy nedoporučuje: „Děti se obrazovkám nevyhnou, zakázat jim to nejde a ani byste to neměli chtít.“
- Preventistka Michaela Mlíčková Jelínková, zakladatelka rodičovské iniciativy Digibalanc, považuje za zásadní volnou hru bez obrazovek a bez zásahu dospělých, při které se děti učí i pádům a zklamání. Podle ní jsou obrazovky pro děti velmi lákavé, jejich nadměrné používání však může škodit. „Obrazovky jsou hranolky pro mozek.“
Zdroje: seznamzpravy.cz, seznamzpravy.cz, analyzy.crdm.cz, cc.cz, novinky.cz
