Foto: Ilustrační foto/Midjourney
Táta mě má moc rád. Kupuje mi věci, pomáhá mi a říká, že si zasloužím, aby se ke mně ostatní chovali hezky. Jen bych chtěla, aby byl takový i na mámu.
Je mi šest
Máma vytahuje z lednice jogurt a ptá se mě, jestli ho chci s jahodami. Táta na ni od stolu zavolá, že by si dal kafe. Máma mi zrovna krájí jahody do misky a asi ho neslyší, takže to táta zopakuje, tentokrát o dost hlasitěji. Odpoví mu, že ho slyší, a on se hned začne rozčilovat, proč je zase tak protivná.
Máma nic neřekne a jde ke kávovaru. Já mezitím lovím z jogurtu jahody. Jedna je tak velká, že mi pořád padá ze lžičky. Táta se mě ptá, jestli mi chutná snídaně. Řeknu, že jo, a ukážu mu tu velkou jahodu. Směje se, že ji mám sníst na dvakrát. Máma mu postaví kafe na stůl. Ptám se jí, jestli si taky dá jogurt. Říká, že potom. V lednici máme ještě jeden a já vím přesně, kde je.
Po snídani ten druhý jogurt vytáhnu z lednice a přinesu jí ho. Máma mě pohladí po vlasech a řekne, že jsem její hodná holčička. Chci, aby si ke mně sedla, ale ona má ještě práci s nádobím. Tak si sednu na židli v kuchyni a čekám na ni.
Je mi osm a v obchodě se vracím pro rohlíky
V sobotu chodím nakupovat s tátou a vozík můžu tlačit já. Dneska mi dovolí vybrat koblihy, tak sáhnu po těch s marmeládou. Táta říká at vezmu tři, protože jedna bude pro mámu.
Až u pokladny mi dojde, že máma chtěla rohlíky. Táta za mnou volá, ať si pospíším, ale já už běžím mezi regály zpátky k pečivu. Kolik jich mám vzít, nevím. Chvíli tam stojím a nakonec jich do sáčku hodím čtyři. Když se vrátím, čeká táta s nákupem za pokladnou a je naštvaný, co mi to tak trvalo.
Doma při vybalování zjistíme, že jsme zapomněli máslo. Máma se zeptá, jestli pro něj někdo nezajde, ale táta se kvůli jednomu máslu do obchodu vracet nebude. Bylo přece na seznamu, připomene mu máma. Táta šmátrá po kapsách tak dlouho, až vytáhne zmuchlaný papírek a hodí ho na stůl. Máslo tam opravdu je. Měl toho prý na starosti dost a máma si mohla nakoupit sama.
Já mezitím ukusuju koblihu. Když se mě táta zeptá, jestli mi nevadí, že je bez másla, vyprsknu smíchy. Vždyť koblihy se přece nemažou. Máma se rozesměje se mnou. Aspoň že se tu někdo baví, řekne táta, on musí pořád na všechno myslet. Mámina kobliha zůstane na později. Tu svou sním hned, jen marmeládu mám na prstech ještě dlouho potom.
Odpoledne jdeme s mámou pro máslo a cestou dostanu ještě žvýkačky. Doma je strčím do šuplíku. Táta nemá rád, když se kupuje něco jen tak.
Je mi devět a táta volá mámě do práce
Vyliju si čaj do postele. Táta se kupodivu nezlobí, řekne, že se to stává a že to spolu převlékneme. Prostěradlo najdeme hned. S povlakem na peřinu je to horší. Táta přehrabuje prádelník, vytahuje jednu věc za druhou, a když ho pořád nemůže najít, zavolá mámě do práce. Ta mu řekne, že je ve spodním šuplíku. To už jí ale táta vyčítá, jaký máme doma nepořádek a že se tu nikdy nic nenajde.
Spodní šuplík jde ztuha, ale povlak leží úplně navrchu. Nesu ho tátovi a ten mámě do telefonu oznámí, že už ho konečně máme. Povlékání je ještě horší. Dvakrát začínáme od začátku a táta se směje, že by potřeboval třetí ruku. Nakonec držím dva rohy já, zatímco táta se snaží natáhnout povlak přes zbytek peřiny.
Večer chce máma vědět, jestli se povlak našel. Povím jí, že byl přesně tam, kde říkala, jen s povlékáním jsme se s tátou hrozně natrápili. Máma jde do ložnice a vidí, že jedna strana je celá nakřivo. Chce to spravit. Poprosím ji, ať to nechá tak, dalo nám to hroznou práci.
Je mi jedenáct a mámě nefunguje karta
Po škole jdeme s mámou do obchodu pro chleba, mléko a něco k večeři. Přihodím do košíku čokoládový pudink. Doma máme ještě dva vanilkové, máma mi ho přesto nechá. U pokladny se máma pokusí zaplatit kartou, ale ani napodruhé to nejde. Pokladní si myslí, že tam asi nemá dost peněz. Máma chvíli něco hledá v telefonu, pak vyndá jinou kartu a zaplatí.
Doma se kvůli penězům pohádají. Táta říká, že ho už nebaví platit všechno a že máma bude odteď dávat na domácnost polovinu. Máma mu vysvětluje, že tolik nevydělává. Táta jí na to odpoví, ať si najde lépe placenou práci.
Jdu do svého pokoje zkoušet tenisky, které mi táta včera objednal. Jsou bílé a mají růžové proužky. Když se mi líbí, nemusíme vybírat levnější, řekl mi. Projdu se v nich po pokoji párkrát sem a tam a uklidím je zpátky do krabice.
Večer se mámy zeptám, jestli nechce ten čokoládový pudink, ale ať si ho prý nechám. Sním ho u televize. Potom jdu za tátou, aby se přišel podívat, jak mi nové tenisky sluší.
Je mi dvanáct a máme návštěvu
Dneska k nám přišla teta a máma jí u stolu vypráví o nové kolegyni, které teď v práci všechno ukazuje. Táta se tomu zasměje a před všemi řekne, že nechápe, co by máma mohla někoho učit, když si nedokáže zorganizovat ani vlastní život.
Je mi za něj hrozně trapně. Teta se otočí k mámě a zeptá se, jak to té nové kolegyni jde. Máma chvíli vypráví dál, pak se zvedne, že udělá ještě kávu. Když za ní přijdu do kuchyně, vidím, že má lesklé oči. Vyndám ze skříňky hrnky, že jí pomůžu s kávou, řekne mi, že nepotřebuje a pošle mě zpátky za tetou.
Táta mě často chválí, hlavně když přinesu dobrou známku. Minulý týden se všem chlubil mou jedničkou z matematiky. Občas k tomu přidá, ať hlavně nedopadnu jako máma. Dřív jsem se tomu smála s ním, ale teď už mi to vtipné nepřipadá.
Když teta odejde, začnou se naši hádat. Zalezu pod peřinu, pustím si něco v telefonu, ale stejně je slyším. Rozvedou se? Jedna holka ze třídy má rodiče rozvedené a tvrdí, že to není špatné, má dva pokoje a dvoje Vánoce. Já o dva pokoje nestojím. Chci ten svůj, ve kterém jsou všechny moje věci, a chci, aby táta bydlel s námi.
Je mi třináct a táta má svůj byt
Naši se rozvádějí. U táty už mám v koupelně svůj kartáček a v kuchyni hrnek, který jsme spolu kupovali. První večer u něj si děláme topinky. Jsem ráda, že ráno nemusím vstávat brzo. Táta mi připravil pokoj, zatím v něm ale stojí jen postel a stůl. Ostatní věci jsem si přinesla od mámy. Další nábytek vybereme spolu, slíbil mi. Já bych chtěla velké zrcadlo a nad postel světýlka.
V neděli mě táta veze zpátky k mámě. Vidím na něm, že nemá moc dobrou náladu. Před domem mi řekne, ať jí vyřídím, že mě příště přiveze později, a pokud s tím zase bude mít problém, může si pro mě přijet sama. Jednou nohou už stojím venku z auta, ale nevystoupím. Tohle jí vyřizovat nebudu, ať jí zavolá sám. Táta se zamračí a řekne, že máminých věčných problémů už má dost, konečně se jí zbavil a přizpůsobovat se jí nebude. Já prý začínám být úplně jako ona.
Vystoupím a ze zadního sedadla vytáhnu tašku. Táta se ještě ptá, jestli mám nabíječku. Mám ji v kapse. Rozloučíme se. Výtah zase nejede, takže musím nahoru po schodech. Máma otevře a chce vědět, jak jsem se měla.
Později stojíme s mámou vedle sebe před zrcadlem v chodbě a já si všimnu, že máme stejné oči. Smích mám prý taky po ní. Táta mi dneska řekl, že jsem jako máma, a byl u toho naštvaný. Mně se líbí, že jsem po ní. Jen bych chtěla, aby mi to jednou řekl tak, jako by z toho měl radost.
Zdroje: Autorský článek podle vyprávění čtenářky
