Socialistická kuchyně měla svoje fronty, svoje normy a jídla, o kterých dnešní třicátníci nikdy neslyšeli. Historik Martin Franc popisuje, proč komunisté postavili jídelníček na mase, co v obchodech chybělo a kde se vzal smažený sýr.
Telecí játra se v sedmdesátých letech nekupovala, ta se sháněla. Stejně tak čočka. Kdo je přinesl domů, dal tím najevo, že má známé na správných místech. Historik Martin Franc z Masarykova ústavu Akademie věd tomu říká deformovaná konzumní společnost. Zboží, které chybělo, se stalo předmětem touhy a zároveň způsobem, jak se před ostatními ukázat. Nejvíc to platilo o mase. „Na maso se skutečně kladl mimořádný důraz,“ říká Franc. „Už Engels definoval život jako existenci bílkovin.“ Čísla tomu odpovídají, kolem roku 1989 snědl průměrný Čechoslovák skoro o pětinu masa víc, než sní dnes.
Socialistická kuchyně a co se v ní jedlo
Kuře bylo až do poloviny šedesátých let luxusním jídlem. Později už se za luxus považovaly spíš whisky, koňak, kaviár nebo sekt. V sedmdesátých letech se začaly prosazovat polotovary a spolu s nimi se na jídelních lístcích objevil i smažený sýr. Hospodští si ho oblíbili, protože byl levný a rychle hotový. Dnes za něj v restauracích často zaplatíme stejně jako za maso. Nejlevnější uzeniny bývaly podle Franca lepší než dnešní. Chemie bylo v jídle méně, přídatné látky, které potravinám prodlužují trvanlivost a zlepšují vzhled a chuť, se začaly víc používat až na začátku osmdesátých let. Do té doby na ně nebyly peníze.
Nejdelší fronty se tvořily na jižní ovoce, hlavně na pomeranče, banány a mandarinky. Občas nebyla k sehnání ani cibule nebo česnek, chřest a brokolice v obchodech chyběly ještě častěji. Některé výrobky se na pulty nedostaly jen proto, že je nebylo do čeho zabalit. Chyběly láhve, korunkové uzávěry, gumičky na zavařovací sklenice a v osmdesátých letech měly mlékárny potíže sehnat i alobal na víčka od jogurtů. Kečup ani sójová omáčka nebyly, protože je nebylo do čeho plnit. Kofola vznikla kolem roku 1960 jako domácí odpověď na Coca-Colu určená také dospělým a řidičům. Její etiketa měla hnědooranžovou barvu, protože právě tyto odstíny dokázaly tehdejší tiskárny vytisknout.
Jídelny socialistické kuchyně podle norem a receptur
Veřejné stravování dostalo v roce 1955 normy, které určovaly suroviny i váhu porce. Když maso došlo a nedalo se nahradit, jídlo z lístku vypadlo a byl bezmasý čtvrtek. Hospody, restaurace i bufety, kde se jedlo vestoje, patřily pod národní podnik Restaurace a jídelny. Podniky se dělily do čtyř cenových skupin, lidé mluvili ještě o páté. Kuchaři vařili podle závazných receptur s cenovou kalkulací. Nové jídlo musel někdo schválit. „Schvalování bylo poměrně byrokratickým procesem, který se kuchařům mnohdy nechtělo podstupovat,“ řekl Franc. Lehčí vaření, zelenina, rychlá jídla, to všechno ve světě běželo a u nás stálo. Jedna babička vzpomíná, že na porci bývalo maso samá šlacha. „Lidé si samozřejmě pomáhali sušením, nakládáním ovoce, hub, rybařením nebo pytlačením,“ říká šéfkuchař Radek David.
Tady se na chvíli zastavte. V osmisměrce pod tímto odstavcem najdete dvacet slov spojených se socialistickou kuchyní. O některých z nich se v článku ještě dočtete. Slova označujte tahem od prvního písmene k poslednímu. Ze zbylých písmen pak po řádcích přečtete tajenku.
V mlíčňáku se vlašák podával rovnou na papíře, talířek k němu nikdo nepotřeboval. V závodních kuchyních se vařila gulášovka nebo dršťková, zatímco krupicová polévka s vejcem měla své příznivce i odpůrce. Chuť polévkám dodávaly masox a maggi. UHO, univerzální hnědá omáčka z prášku, se používala místo výpeku a přelévaly se jí třeba roštěnky. Do bramborových knedlíků, šunkofleků nebo buřtguláše se místo masa často přidával gothaj, junior nebo kabanos. Tehdejší rizoto připomínalo spíš rýžový salát s masem a kyselou okurkou.
Kdo měl chuť na sladké, mohl si dát pudink Diplomat s griotkou, kremrole nebo zmrzlinový pohár s polárkovým dortem, kompotem a rumem. Oblíbená byla také bomba Malakov z kakaového krému a piškotů. Na rautech se podávala bůčková roláda, teplá i studená. Vedle těchto jídel se v obchodech objevovaly i kuchařky s poněkud neobvyklými recepty. V roce 1982 vyšla Jihočeská houbařská kuchařka, o tři roky později Indiánská kuchařka a v roce 1988 Čínská domácí kuchyně.
Zdroje: aktualne.cz, e15.cz, prozeny.cz, apetitonline.cz, czechdesign.cz













