
Jako česká novinářka začínám ve Vídni, překládám Franze Kafku a v Praze píšu pro Přítomnost. Po okupaci pomáhám pronásledovaným lidem a zapojuji se do odboje. V listopadu 1939 mě zatkne gestapo. Po věznění v Praze a Drážďanech skončím v Ravensbrücku.
Jednou budu ve svém pražském bytě ukrývat lidi, kterým hrozí zatčení, pomáhat jim přes hranice a spolupracovat s odbojem. Gestapo si pro mě přijde v listopadu 1939. Z Prahy mě nakonec odvezou do Ravensbrücku, odkud se nevrátím. Teď je mi jedenáct let a tatínek počítá s tím, že jednou budu lékařkou.
Je mi jedenáct a nastupuji na Minervu
Je rok 1907 a vyrůstám v Praze v rodině uznávaného stomatologa, který se později stane profesorem lékařské fakulty. V roce 1913 mi zemře maminka, o dva roky později maturuji. Podle otcova přání začínám studovat medicínu na Karlově univerzitě. Po dvou semestrech studium opouštím a přecházím na konzervatoř, kterou ale také nedokončím.
V roce 1916 poznávám literárního kritika Ernsta Pollaka. Otec našemu vztahu nepřeje, přesto se v březnu 1918 bereme.
Je mi jednadvacet a odjíždím do Vídně
S Ernstem se stěhujeme do Vídně. Odcházím z prostředí, v němž jsem vyrůstala, do města poznamenaného válkou. Peněz máme málo a já si musím začít vydělávat.
Beru práci, která se naskytne. Nosím cestujícím zavazadla na nádraží, překládám a současně posílám do Prahy první novinové texty. Fejetony mi vycházejí v deníku Tribuna a novinařina se postupně stává mým hlavním zaměstnáním.
Ve Vídni se dostávám k textům Franze Kafky a začínám je překládat z němčiny do češtiny. Jsou to první české překlady jeho próz. Začneme si psát a korespondence přeroste v blízký vztah. Když v červnu 1924 Kafka zemře, je mi sedmadvacet. Pro Národní listy píšu nekrolog. Moje manželství s Pollakem se mezitím rozpadá a v roce 1925 se vracím do Prahy.
Je mi třicet a znovu se vdávám
V roce 1926 krátce pracuji v redakci Pestrého týdne. V dubnu 1927 se vdávám za architekta Jaromíra Krejcara a v následujícím roce se nám narodí dcera Jana, které říkáme Honza. V roce 1929 přebírám ženskou hlídku Lidových novin a vedu ji do následujícího roku. Píšu o výchově dětí, tělesné kultuře a životě žen a do ženské rubriky přináším i témata, která přesahují domácnost a módu.
Bydlíme v moderním doměve Francouzské ulici, který Jaromír navrhl. Kolem bytu vede terasa, nahoře je plochá střecha a balkon zaplňuji květinami. Místu se začne říkat visuté zahrady. V roce 1933 Jaromír odjíždí do zahraničí, následující rok se rozvádíme a s Honzou se stěhujeme pryč.
Píšu pro Přítomnost
Na začátku třicátých let se přikláním ke komunistickému hnutí. V polovině desetiletí se s ním rozcházím kvůli stalinismu. Na konci třicátých let pracuji v redakci politického a kulturního týdeníku Přítomnost, který vede novinář Ferdinand Peroutka. Když Peroutka není v redakci, časopis fakticky vedu, i když žádnou vedoucí funkci oficiálně nemám.
Píšu reportáže ze Sudet, o napětí v pohraničí a o německých antifašistech. Zachycuji také německé emigranty, kteří před nacismem přicházejí do Prahy. Po Mnichovu sleduji, co německá anexe pohraničí znamená pro lidi, kteří tam žijí.
Je mi čtyřicet dva a Němci obsazují Prahu
V březnu 1939 vstupuje německá armáda do Prahy. Ve svém bytě v Kouřimské ulici ukrývám židovské a německé přátele, kteří potřebují zmizet z dosahu německých úřadů. Spolupracuji s Obranou národa a pomáhám organizovat útěky vojáků bývalé československé armády do Polska. Zapojím se také do ilegálního časopisu V boj.
Do všeho se dostává i moje jedenáctiletá Honza. Když je třeba ukrýt podezřelé písemnosti a dopisy, schová je mezi prádlo. Pomoc lidem pokračuje celé měsíce.
Je mi čtyřicet tři a zatýká mě gestapo
Je 11. listopadu 1939. Gestapo mě zatýká. Vězní mě na Pankráci a vyslýchá v Petschkově paláci. Později mě převezou do Drážďan. Ani v Drážďanech mě nepropustí a nakonec mě deportují do ženského koncentračního tábora Ravensbrück.
V táboře pracuji ve vězeňské nemocnici a vedu kartotéku nemocných. Pomáhám ženám kolem sebe bez ohledu na jejich národnost nebo vězeňskou kategorii. Mezi lidmi, ke kterým mám nejblíž, je německá vězeňkyně Margarete Buber-Neumann. Před Ravensbrückem prošla sovětským gulagem a vypráví mi o tom, co tam zažila.
Je mi čtyřicet sedm
Roky věznění se podepisují na mém zdraví. Už po vyšetřovací vazbě jsem oslabená a podmínky v táboře můj stav dál zhoršují. V roce 1944 podstupuji ve vězeňské nemocnici operaci ledvin. Nezotavuji se.
Dne 17. května 1944 v Ravensbrücku umírám. Je mi sedmačtyřicet let. Válka ještě pokračuje.
Jmenuji se Milena Jesenská.
Kdo byla Milena Jesenská

- Česká novinářka, spisovatelka a překladatelka, narodila se 10. srpna 1896 v Praze.
- V roce 1994 získala posmrtně titul Spravedlivá mezi národy za pomoc židovským uprchlíkům.
- Roku 1996 jí byl posmrtně udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy.
- V pražském archivu bylo nalezeno čtrnáct jejích dopisů a motáků z vězení v Praze a Drážďanech a z Ravensbrücku.
- Před domem v Kouřimské ulici 6, kde ji gestapo zatklo, je kámen zmizelých. Od roku 2021 nese její jméno také nedaleký park.
Zdroje: ustrcr.cz, arolsen-archives.org, ravensbrueck-sbg.de, encyklopedie.praha2.cz, Alena Wagnerová: Milena Jesenská









